Výběr jazyka Česky bez diakritiky Zpět na seznam dnů Zpět na mou homepage

Den Druhý

Kuk!

Procitl jsem a otevřel oči. Malými okny u stropu do místnosti pronikalo něco světla. Mohlo být tak kolem sedmé, právě se začínalo rozednívat. Ani na chvíli jsem nezaváhal a naprosto přesně jsem věděl, kde jsem a proč tam jsem. No dobře, přiznávám se bez mučení. Během noci jsem procitl několikrát a vždy si připomněl, co se děje, takže i teď jsem nemusel vzpomínat až na předchozí den, stačilo se rozpomenout na pár hodin na zpět. Stává se mi to často (to že se v noci probouzím), vlastně vždy, když jsem první noc v neznámém prostředí. Asi pozůstatek od našich předků - lovců. Na novém území vždy ve střehu, co kdyby se objevila nějaká neznámá potrava či naopak něco, co by hledalo potravu ve mně. Anebo je ve mně ukrytý čert - ten prý taky nikdy nespí, jen podřimuje. No ať tak či tak, byl jsem vzhůru a cítil, že po tomhle probuzení už do limbu znovu neupadnu.

Čas vstávat. Co kdyby se objevila Madam? V domě teď bylo sice ticho, ale co vím, co se bude dít.

Potichu jsem vstal, zašel na záchod, otevřel dokořán okno, aby se vyvětralo (už během noci jsem ho musel pootevřít, protože v místnosti bylo pekelné vedro. Dobře, tak čert ve mně nebude, tomu by pekelné vedro nevadilo. Pak jsem poskládal sedačku a svlékl se z teplákovky. Musím uznat, že být nahý se mi zalíbilo, asi i proto, že tady bylo příjemně teplo a oholená pokožka mohla alespoň lépe dýchala. Sice na několika místech se mi udělaly boláky, ale bylo jich mnohem méně než jsem čekal. Mám asi hodně citlivou kůži a nesnáším holení. Ani na obličeji, který je na to trénovaný.

Protáhl jsem tělo sadou kliků, sklapovaček a dřepů a přidal pár protahovacích cviků. Doma občas cvičení vynechám, ale tady si mohu dovolit ten komfort cvičit pravidelně. Času je dost a chuť je taky.

Příjemně osvěžen pohybem jsem se zamyslel. Co dělat? Madam řikala, že se objeví, až se objeví. Stále jsem si vyčítal, že jsem včerejšek pěkně zkazil. Určitě se mnou není spokojená. Napadlo mne, že jsem přeci začátečník, a tudíž určitá míra "nešikovnosti" by mohla být tolerována. Jenže to by mohlo maximálně omluvit mou malou výdrž třeba při výprasku, ale ne ty trapasy a hlouposti, které jsem říkal.

Cítil jsem se hrozně. Jsem ješitný jako každý chlap, ale tentokrát mne zlobilo nikoliv to, že nejsem nejlepší, ale že jsem určitě podprůměrný. Jakou přezdívku mi Madam dala? Chrochtánek, Zdechánek, ne to bylo něco jiného. A, už to mám, Chcípáček. Když mi tak večer říkala naposledy, znělo to docela přátelsky, ale když s tou přezdívkou přišla, tak nebylo pochyb o tom, že na mně byla skutečně naštvaná. Třeba to bylo na oko, ale třeba taky ne.

Co dělat, než Madam přijde? Na chvíli mne napadla práce. Dva rozdělané projekty, třeba bych mohl sepsat simulační plán, ale ne, schválně jsem s sebou nebral ani propisku ani papír, aby mne náhodou nenapadlo pracovat. Mohl bych odříkat přednášku, kterou mám mít příští týden na univerzitě. Ale ne, to je taky práce. PRYČ s prací, jsem na dovolené, na výletě svých snů, v říši pohádek a fantazie. V zemi zázraků, iluzí i opravdového utrpení. Měl bych volného času tady využít k tomu, abych jednak mohl plně prožít atmosféru pobytu, a jednak abych popřemýšlel nad svým životem, nad svými postoji, no prostě meditace. Kde jinde k tomu budu mít lepší příležitost?

Bohužel, pořád se mi neodbytně vracely myšlenky na Madam Danielu a na to, zda nelituje, že mne přijala. Musel jsem se trochu odreagovat. Šel jsem zkoumat, jak funguje ten podivný vypínač.

Nebylo na něm nic, co by se dalo přepnout nebo překlopit, ani svítící ledka nepracovala na principu odrazu, že by snímala, zda před ní není položený prst. Jo, živím se hlavou a neumím ani zhasnout světlo. Elektroinža, co navrhuje systémy, které jiní ani nechápou, natož aby je vytvořili, a přitom má potíže s jedním vypínačem. Hm, logicky se musí promačkávat ta pružná čast tady, ale na kterém místě? Ťap, stisk, přejet, zatlačit a ... Hm, pořád nic. To jsem z toho jelen. Že bych ho rozebral a koukl dovnitř? Fuj, jsem na návštěvě, takže žádné demontáže... Raději si zajdu pořádně prohlédnout mučírnu. Včera jsem přitom záběru na to moc času neměl.

Do mučírny

Vešel jsem do mučírny. Hned jsem pookřál. Ta atmosféra tady a ty perfektně udělané kamenné oblouky. To bych asi nedovedl. Ale podlahu bych položil líp. Už mám praxi z domu. Není ani vyspárovaná, třeba je to úmysl.

Kouknu na zeď, je tady spousta kožených hraček. Gumová kukla a kožené kukla s připínacím zákrytem očí, ta vypadá úžasně. Jaké to asi je, mít ji na hlavě? Ach, jak rád bych si ji zkusil. Ale musely by mi ruce upadnout, Paní by se to určitě nelíbilo. Alespoň bych si na ni sáhnul, jenže mi nic takového nedovolila. Ale ani nezakázala. Alespoň sáhnout. Ne, přeci nejsem malý, abych musel všechno osahávat. Mastnota, tedy i lidský pot, kůži nesvědčí. Ale kdybych se toho jen zlehka dotkl... Ten čertík ve mně je hodně dotěrný. NE, když jsem u někoho na návštěvě, tak mu přeci taky nepřebírám nádobí v kuchyni, ani nešmejdím po bytě, když jde zrovna otevřít někomu dalšímu. Ale v mučírně ještě zůstanu, měl bych si ji pořádně prohlédnout. Jen prostě na nic nebudu makat, i když mne to hrozně moc láká.

Postupně jsem zrakem projel vše, co viselo na hřebících na třech dřevěných poličkách přibitých na zeď. Nejvíce mne zaujal postroj s kuličkou, která se dává do úst. Jak se dalo hádat, zapínal se kolem hlavy a pak asi zpět pod spodní čelist, další část pak šla zřejmě přes temeno hlavy. Třeba budu mít to štěstí a taky si ho vyzkouším. Kdysi jsem doma dělal něco podobného. Sice vypadal hůř a byl krapet jednodušší, ale účel by plnil stejně. Vzpomněl jsem si, jak mne z něco bolela ústa už asi po patnácti minutách. Bude asi lepší, když se s tímhle neseznámím. Jak znám Madam, mohla by mi ho nechat nasazený třeba i dvě hodiny a já bych se pak druhý den nemohl třeba ani najíst.

Další fantastickou věcí (tedy alespoň na pohled) bylo něco trojúhelníkovitého s řemínkama, co se muži připne kolem pasu a přes rozkrok. Penis se pak protáhl kruhovitým otvorem zpět a připoutal pomocí několika řemínků ve svisle poloze právě k onomu trojúhelníku. Nazval bych to něčím na způsob pásu cudnosti, jen tento nebyl vybaven žádnou zábranou, aby si muž od něho nepomohl (pokud by tedy neměl spoutané ruce). Představoval jsem si, jaké to asi je, mít některou z těchto úžasných věcí na sobě.

Když jsem se nabažil pohledu na hračky na poličkách, přešel jsem na opačnou stranu mučírny, kde na další poličce visely hromady smotaných provazů a provázkú a hned vedle byly rozvěšeny rozličné bicí nástroje. Hnědý kožený pásek na jedné straně rozstřižený a s cvočkama, na ten jsem si ze včerejška ještě vzpomínal. Paní mi ho po výprasku ukázala a upozornila mne, že byla milosrdná a bila mne tou spojenou stranou bez cvočků. Tak co tady je dál. Tři bičíky. Minimálně s jedním jsem se už včera taky seznámil. Možná, že se dvěma. Když jsem se rozpomínal, jak jsem stál u středového pilíře a Madam mne švihala rychými a krátkými pohyby sem a tam, zdálo se mi, že určitě musela použít bičíky dva. Jeden, který měl hlavičku z ohnutého pásku kůže, a druhý, který měl dva volné pásky.

Můj pohled padl na něco, přičem se mi málem zastavilo srdce. Důtky, pletené, pokud se to tak dá nazvat, důtky, ale ze železa. Prameny byly tvořeny kovovými měsíčky tak, aby byla ohebné, ale přitom dostatečně tvrdé a pevné. Proboha, snad to na někoho taky nepoužívá? Dostat tímhle byť jednu pořádnou ránu, tak jsem si jist, že by to nechalo velmi nemilý následek. Každý, kdo někdy, byť nechtěně, dostal ocelovým lanem, tak si dokáže představit, jakou spoušť by tento "nástroj" byl schopen natropit. Brr, snad se s nimi neseznámím.

Tak co tu máme dál? Devíti-ocasá kočka z rozpleteného lana a pod ní je pověšená ještě druhá. Jaké to asi je, když s ní člověk dostane třeba přes záda? V představách jsem prožíval, jaké to je, dostat tímhle lehčí výprask. Zasněný mozek přijímal fiktivní vzruchy z těla, které bylo chvílemi lehce hlazeno a chvílemi tvrdě bito, zcela jasně jsem vnímal lechtivý a štípavý dopad provázků. Nejprve mne uhodila hlavní pevná a tvrdá část a v malém momentě po něm se mi kolem trupu ovinuly tenčí prameny až po teňoučké pramínky na koncích. Čím tenčí pramen, tím slabší, ale intenzivněji vnímaný úder. Po několika ranách Madam změnila způsob bití. Provázky po dopadu už nezůstávaly na stejném místě, ale byly potaženy o kousek dál. Úder tak nešel silově do hloubky, ale zůstával více na povrchu. Díky pohybu měly provázky větší rychlost a působily více šťípavé bolesti.

Probral jsem se ze zasnění. Nikdo mne nebil, ani Madam tady nebyla. Ale ten zážitek byl velmi opravdový. Přirovnal bych to pocitu bojovníka, do kterého po usilovném a dlouhém tréninku "vstoupí" duch Mistrů, zpravidla na místě, kde stejným mentálním i fyzickým vývojem prošli jím uznávané vzory. Po meditacích a cvičení už není mozek a svaly. Obojí je svázané v jediné harmonii ducha a těla. Každý pohyb, každá reakce je tak nacvičena, že probíhá bez vědomého řízení nervovým centrem. Něco podobného se událo se mnou. Jako kdybych cítil veškerou bolest a rozkoš z ní, kterou prožili všichni ti, kteří zde byli přede mnou. Jako kdyby jejich zážitky byly přeneseny do mne. Bylo to velmi zvláštní, a to jsem tady ještě nebyl ani čtyřiadvacet hodin...

Vrátil jsem se zpět do přijímací místnosti. Pohledem jsem tam opět prozkoumal gynekologické křeslo. Téměř jsem se viděl, jak bych na něm asi vypadal. Vracely se mi vzpomínky na předchozí návštěvu u jiné dominy. Opět jsem vše prožíval. Ale nevydrželo mi to dlouho, musel jsem se vrátit zpět do mučírny a pokračovat v dalším objevování. Prohlédl jsem si zbylé zařízení, na které se dříve nedostalo.

Pod poličkama s koženýma hračkama byla dřevěná lavička s chlupatým potahem, na které byly naskládané další zajímavosti. V misce byly rozličné svorky a kolíčky, v krabičce visací zámky, hned vedle ležely svíčky... Zrak nevěděl, nač se dívat dřív. Můj zájem upoutalo dřevěné vybavení. Trestnou lavici s kládou jsem už znal ze včerejška, ale přesto jsem ji šel ještě jednou prozkoumat (samozřejmě opět jen očima). Vedle ní stála velká klec, asi 190 cm vysoká a půdorysem přibližně metr na 60 cm. Jedna její stěna byly vrátka, kterými se dalo vstoupit dovnitř. Ve stínu za ní u zdi jsem uviděl nekolik tatarů a pomlázek. Možná vzpomínka na předchozí velikonoce, možná i nástroj pomsty za ně... Na zdi viselo staré dřevěné kolo, které jsem v tu chvíli bral spíše jen jako dekoraci a hned vedle byl složený dřevěný poník. Hmmm, na tom se tak projet, to by byl zážitek. V rohu byly opřeny dvě dřevěné kulatiny. Teda jedna byla kulatina, ta druhá měla přůřez protáhlý se zkosením a byla i o poznání delší. Nebyl jsem si jist, zda se obě pokládají na vrchol poníka, ta dlouhá a nekruhová mi k tomu nějak nešla. No třeba čas ukáže.

Posunul jsem se do přední, lépe osvětlené části mučírny. Zrakem jsem prozkoumal dřevěný kříž ve tvaru písmene X. Po bocích měl našrubované háčky, za které by se dal přichytit provaz při připoutání a ramena byla vyzbrojena několikrát zatočenou spirálkou, která mohla mít jediný účel - k připevnění pout nasazených na končetinách.

Dřevená stolice vedle, kterou jsem znal z fotogalerie Madam Daniely (té na webu), vypadala opravdu velmi lákavě. Zbytky vosku rozeseté na jejich různých místech dávaly tušit, že utrpení nebude jen z posezení samotného.

Na stolečku hned vedle, na tom samém, na kterém jsem včera dostal prvních několik ran, byly od včerejška opět položeny všechny možné kožené pouta. Tedy až na ty, které ještě visely připoutané na řetězech mezi sloupy. Byl mezi nimi i jeden obojek s cvočky natlučenými tak, aby tvořily tři písmena. OWK. Ano, všiml jsem si jich už včera. Při vzpomínce na informace prezentované na stránkách Other World Kingdom mi nebylo právě příjemně. Přemýšlel jsem, co by s nimi mohla mít Madam společného. Tedy krom faktu, že je také dominantní a sadisticky zaměřená. Její přístup a filozofie mi připadala dost odlišná, mnohem "přístupnější". Rozhodně jsem si nemohl stěžovat na to, že by mne nebrala jako rovnocenného partnera, což, pokud si tedy mohu dovolit soudit, v případě výše zmiňovaného království určitě neplatí. No každý jsme nějaký a když to někomu vyhovuje jinak, nechť si tak žije, je to jeho věc.

Opět jsem se vrátil do přední místnosti. Hlavou mi neustále brouzdaly tisíce myšlenek. A mezi nimi se neustále vracela jedna, která mne hodně znervozňovala, přesněji hodně trápila. Je se mnou Madam spokojena? To byla opravdu věc, která mne hodně štvala. Říkal jsem si, že udělám všechno proto, abych napravil ne právě dobrou reputaci ze včerejšího dne.

Čas běžel a já vůbec neměl představu, kolik může být hodin. Nic nebránilo tomu, abych se podíval na hodinky, které jsem měl v kapse u bundy, ale nějak jsem nechtěl. Ta nejistota, kolik je, jak dlouho už na svou Paní čekám, ta mohla být také součástí hry. Okrádal bych tím sám sebe.

Madam přichází

Konečně jsem zaslechl kroky. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Postavil jsem se a čekal, až se otevřou dveře. Madam Daniela vstoupla. Pozdravil jsem ji a ona odpověděla.

"Dobré ráno, no spíše poledne. Teď si zajdeš na oběd a o půl druhé budeš zpátky. Jasné?"

"Ano Madam" odpověděl jsem. Tak vida, už máme skoro poledne. Nevěděl jse, zda mám být zklamaný tím, že se mi ani na chvíli nevěnovala anebo naopak být rád, že jsem měl možnost si o všem pořádně popřemýšlet.

"Až budeš připravený, prozvoň mě na mobil, zajdu ti otevřít. A ty věci si můžeš dát zpátky do té místnosti jak předtím"

"Ano Paní"

S tím jsem opět osaměl. Oblékl jsem se, upravil, zavolal a počkal, až mne Madam pustila. Při odchodu ještě jednou zopakovala, v kolik mám být zpět a popřála mi dobrou chuť.

Tentokrát jsem se už vyzbrojil hodinkama, protože baterie na mobilu hrozně zeslábla. Asi dostala zabrat tím teplem, které dole bylo. Raději jsem ho vypnul a řekl si, že ho budu zapínat jen přes oběd a na večeři. Běžně mi po nabití vydrží skoro dva týdny, pokud jej na noc vypínám, ale tentokrát šel s energií hodně rychle dolů.

Po obědě jsem se chvíli toulal po okolí, poseděl v parku, díval se po běhajících spoluobčanech a přitom si všiml zajímavé věci. V parčíku běhali jen samí muži. Nevím, zda se ženy sportování vyhýbají, či zda jsou jen stydlivé a nechtějí se předvádět na veřejnosti. Počkal jsem, až se čas začal blížit určené době a pomalu se vydal na cestu zpět k vilce. Asi jsem šel příliš rychle a tak jsem v její blízkosti objevil příliš brzo, asi čtyři minuty předem. Nepokračoval jsem proto raději dál k ní, ale odbočil na ulici mezi domy a udělal kolečko kolem bloku několika baráčků. K vilce jsem pak přišel z druhé stranu. Musel jsem naopak trochu přidat do kroku, abych byl u zvonku včas. Poslední kontrola času před zazvoněním. Mám necelých deset sekund zpoždění. V porovnání se včerejškem jsem stanovenému času určitě výrazně blíž, protože mobilu se dá věřit tak plus mínus půl minuty.

Pozdě!

Po zazvonění se nic nedělo. Nedělo se nic déle než běžně. Na ulici se mezitím objevili dva mladí lidé a blížili se ke mně. Nebyl jsem si jist, zda nemám zazvonit ještě jednou, třeba mne Madam neslyšela. Náhle se ale objevila, takže mne slyšela. Přišla k brance, odemkla a zatímco jsem vklouzával dovnitř, řekla:

"Kde jsi byl? Máš víc jak minutu zpoždění."

Mladý pár se mezitím přiblížil a byl asi pět metrů od branky. Nevěděl jsem, co mám říct, navíc jsem začínal cítit ostych před cizími lidmi.

"Na něco jsem se ptala", trvala na odpovědi Madam.

V tu chvíli jsem se cítil naprosto hrozně. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Vždyť jsem přišel téměř přesně. Navíc ta dvojice byla už přímo u branky, museli slyšet každé naše slovo.

"Velmi se omlouvám", odpověděl jsem a cítil, že přitom mírně rudnu studem, ponížením ale především vztekem nad sebou samým. Asi právě ten vztek, že jsem zase něco pokazil, mi dodal odvahu k takové odpovědi i v blízkosti těch dvou cizích lidí. Pokud jsem udělal chybu, tak musím nést následky, ať jsou jakékoliv.

"Jak mi to vysvětlíš?", ptala se dál Madam zatímco jsem ji následoval ke vchodu do domu.

"Myslel jsem, že jsem přišel přesně, asi mi musí jít špatně hodinky" omlouval jsem se a bylo mi ještě hůř. Zrak jsem měl zarytý do země a bylo mi málem do breku.

"Přišel jsi pozdě. Schválně jsem se byla podívat na televizi, kolik je hodin", trvala na svém Madam. " Později Tě potrestám."

Vždyť se s ní nehádám. Jen vysvětluji, že jsem to rozhodně neudělal schválně. Něco takového se může stát snad jedině mně. Poučení pro příště - raději se při odchodu Madam zeptám na přesný čas. Ne, to by znělo dost špatně, skoro jako provokace. Raději provedu korekci na hodinkách a o minutu je posunu.

"Běž dolů, svlékni se a čekej vkleče v zadní místnosti."

V zadní místnosti? Tím asi myslí mučírnu. "Ano Madam", řekl jsem poníženě a šel dolů. Cestou jsem si nadával do pitomců a nešiků. Jsem skutečně moula, tu přezdívku jsem si vybral přiléhavě. Velká předsevzetí ráno a první věc, kterou udělám, udělám blbě. To jsem dnešek začal opravdu skvěle.

Připravil jsem se a čekal na příchod Madam. Po tom maléru jsem se vlastně ani netěšil, až přijde.

Když jsem ji slyšel scházet po schodech dolů, srdce mi málem skočilo až do krku a já se začal zase hrozně stydět za to, jaký jsem nešika.

Madam vešla a zašla se posadit na malý stoleček. Upíral jsem pohled před sebe a neodvažoval se na ni ani pohlédnout.

"Tak co jsi tady celé dopoledne dělal?"

Tak tato otázka mně zaskočila. A už jsem v tom zase. Sotva se objeví, mám v hlavě jak uklizeno a nemůžu najít správná slova. Tak jsem řekl to, co mi právě táhlo hlavou. No, co jiného než to, co se mi už od rána neustále vracelo jako bumerang.

"Včera se mi zdálo, že se mnou nejste spokojena."

"Tobě se zdálo? A proč se Ti to zdálo?", odpověděla Madam a z jejího hlasu bylo cítit jak překvapení, tak i trocha ironie.

To nemám rád. Ne že by mne to uráželo, spíše mne takový přístup zraňuje. Přesto jsem musel uznat, že ono ponížení venku a překonání se, když jsem ji odpověděl i přes přítomnost těch dvou osob, mne určitým způsobem naplnilo velice neobvyklým, a nemohu říci, že nepříjemným, pocitem.

"No víte, to nedorozumění na začátku a pak všechny ty situace potom, kdy jste mne musela opravovat a když mi tekla krev, to bylo velice trapné." Nevěděl jsem, jak jinak mám popsat svůj interně velice neutěšený stav. Byl jsem velmi rád, že se ji nemusím dívat do očí. Kdyby mi přikázala, abych se na ni podíval, asi bych se rozbrečel. Byl jsem skutečně na měkko. Když to tak píšu, napadá mne skvělý recept.

"Masochistu očistíme od chlupů, pečlivě umyjeme a vložíme do pout, aby se zlehka osmahnul. Pak přidáme něco kolíčků a mírně ochutíme bičíkem. Vidíme-li, že již dostatečně vláčný k formování, můžeme začít dusit pod igelitem, dokud nezměkne. Pak rozbalíme, doplníme výpraskem a servírujeme s červeným zadkem v ponížené pozici"

Tak to byla večeře předchozího dne. Jak si mne ale vychutná toho dne, to jsem v tu chvíli ještě ani netušil.

"Podívej se, něco ti řeknu. Je mi úplně jedno, co si myslíš. Když se nebudeš chovat podle mých představ, tak Tě prostě potrestám a ty se pak podle nich začneš chovat. To je přeci jednoduché."

Slova byla poskládána tak, aby zněla neosobně, odtažitě, jakoby bez zájmu o mé myšlenky, jen s důrazem na mé chování. Ale slyšel jsem za nimi i něco dalšího. Možná to bylo jen zdání, snad jen mé zbožné přání, ale třeba i skutečnost. Připadalo mi, že se ji má slova dotkly, možná potěšily. A že to, co řekla, mne mělo jen uklidnit, abych si z toho nedělal těžkou hlavu. Každopádně jsem to vnímal jako vstřícný krok, jako odpuštění a výzvu. Nebuď smutný, není to tak špatné, jak si myslíš, že to je.

Madam vzala kožená pouta a nasadila mi je na ruce. Byly to kožené pásky na jedné straně s kovovým ouškem, které se provleklo některou ze štěrbin na straně druhé.

Do klece

"Vlez do klece", poručila Madam.

Hurá, akce, snad to zažene chmury, které se mi i přes domnělé odpuštění ještě stále honily hlavou. S radostí jsem tam vklouzl a Madam přivřela vrátka. Pak mi pomocí kladky a řetízků připoutala ruce na opačných stranách klece a klec samotnou podobným řetízkem s kladkou zamkla. Poručila, abych se přitlačil k přední mříži. Provázkem mi pak podvázala varlata a penis a připevnila je k mřížím tak, že se nemohly hnout. Vypadalo to, jako kdyby byly zachyceny v pavučině. Pak mi na oči dala blindu, abych neviděl, co se bude dít.

Co se dělo dál, to se mohu jen dohadovat. Slyšel jsem Madam, jak si ke mně přinesla nějaké zařízení zapojené do zásuvky, protože jsem slyšel hluk způsobený plastovou koncovkou na prodlužce taženou po dlaždičkách. Co asi bude následovat? Napětím jsem ani nedýchal. Hořel jsem zvědavostí a nedočkavostí.

"BZZZZZ", rozezvučelo se něco v mé blízkosti. Pak jsem ucítil lechtivý a dráždivý dotek na vrcholu žaludu. Trošku jsem sebou trhnul, víc překvapením než čímkoliv jiným. Bylo to něco pružného, buď tvrdá guma nebo měkčí plastik na nějakém vibrátoru. Hm, těžko soudit, zda to vibrovalo nebo se to točilo, faktem bylo, že se chlapec z napůl nabuzeného stavu postavil a sám jsem nad tím neměl nejmenší kontrolu. Ona podezřelá věc se postupně šinula stále na jiná a jiná místa. Chvíli mi masírovala žalud zhora, chvíli zdola, na okamžik skotačila po mých bradavkách, aby se malý moment na to posunula na varlata. Bylo to velmi, opravdu velmi příjemné.

Nemohl jsem odolat a přitlačil jsem se víc k mříži. Snažil jsem se svou nabuzenou malou pýchu vytlačit a manipulovat s ní, co to jen šlo, tak, aby to bylo co nejpříjemnější. Jenže ono to moc nešlo. Celé vybavení vězelo v provázkové pavučině a mně začalo pomalu docházet, že mám velmi nicotnou kontrolu nad tím, co se děje. V tu chvíli mi to ale naprosto nevadilo, jen jsem se prostě oddával překrásným prožitkům.

"Jaké to je?" přerušil ticho rušené jen bzučením vibrátoru hlas Madam.

"Velmi neobvyklé", odpověděl jsem a z mého hlasu muselo být poznat mé vzrušení.

"A to jsme teprve na začátku"

Hm, tak teď jsem byl v nejistotě. Co přijde dál? Bude se rozkoš zvyšovat nebo se záhy změní v peklo? Teď mi to bylo jedno. Bylo to příliš krásné na to, abych byl schopen přemýšlet, či si dokonce pamatovat.

Ta podivná věc v rukou Madam postupně objevovala všechna zakoutí. Chvíli byla jemně mazlivá, chvíli tvrdě aktivní, místy i pichlavě dotěrná.

Náhle zvuk ustal. Slyšel jsem, že Madam vstala ze židličky, na které seděla.

"Tak to byla první část. Až se vrátím, přijde druhá"

"Ano Madam", odpověděl jsem a byl zklamán, že mne opouští. Madam odešla a já osaměl. Zůstal jsem s nezapomenutelným zážitkem, s velkou zvědavostí a myšlenkama, co bude dál. Stál jsem rozkročen v kleci s rukama připoutanýma k jejím stranám a penisem uvázaným mezi mřížema, bez možnosti vidět. Nemám představu, jak dlouho jsem tam stál, snad 30, snad 40 minut, když jsem konečně uslyšel Madam se vracet.

Něco zapojila do další zásuvky. Očekával jsem, že se vrátí ono ploché dráždivé zařízeni. Místo toho se mi ale kolem žaludu usadilo něco jiného, jakoby nějaká dutinka, která začala vydávat podobné pohyby jako to před tím. Madam to namazala lubrikantem, takže to velmi dobře klouzalo po povrchu a bylo to o to dráždivější. Neuvěřitelné, ještě lepší než to předtím. Vydráždilo mne to na nejvyšší možnou míru. Náhle jsem uslyšel, že se rozběhl i druhý vibrátor a vzápětí se přidal do akce. Madam mne překvapovala čím dál tím víc.

"Jaké to je?", zeptala se Paní.

"Je to k zbláznění", řekl jsem rozechvělým hlasem.

"Nevíš, jestli se uděláš nebo počůráš, že?"

"Ano, Paní", a měla pravdu. Obzvlášť při každé stimulaci špičky penisu mnou projížděly vlny, kdy jsem skutečně ztrácel kontrolu nad svým svalstvem. A hrozně jsem se bál, abych se skutečně nepomočil. Z dřívějška vím, že k tomu není zapotřebí moc. Při několika experimentech se mi to už stalo.

Pokud ta první část byla velmi příjemná, pak tato druhá byla naprosto úchvatná.

"Neškrtí tě pouta?"

"Ne, Paní", že mám připoutané ruce mi vadilo jen do té míry, že jsem je nemohl použít k "úpravě" toho, co se dělo. Mnohdy jsem měl sto chutí se do toho vložit a dodělat, co Madam začala. Jenže to byla součást hry. Kdybych dosáhl vrcholu, nebylo by to další ono.

"Dá se to vydržet?"

"Nejvíce mne trápí, když mne opouštíte, Paní", tak tohle bylo hodně sobecké. Ale pravdivé a upřímné. Přesto už tehdy jsem si jasně uvědomoval, že přestávky, které Madam dělá, nejsou od toho, aby si zašla nakoupit. Měly svůj význam - nechat mne odpočinout, přemýšlet, anebo vydusit. Možná to bude znít podivně, ale utrpení v poutech bylo zcela odlišné, pokud byla Madam přítomna nebo ne. Možná se uplatňoval strach, nejistota, že i když budu křičet STOP! tak mne nikdo neuslyší a z pout neuvolní, že ze sebe o samotě nemusím dělat tvrďáka a přemáhat se, že si můžu klidně zaskučet.

"S tím se nedá nic dělat. Těš se na třetí pokračování", řekla Madam a nechala mne opět o samotě.

Opatrně jsem přešlápl. Když máte to mezi nohama zafixované k železné mříži, tak není až tak jednoduché dát nohy od sebe nebo k sobě. Vždy, když jsem se chtěl trochu rozkročit či naopak snožit, musel jsem to dělat po malých krůčcích.

Bylo zajímavé sledovat, jak Madam postupně zvyšuje dráždění. Vždy, když jsem si myslel, že už mně ničím novým nemůže překvapit, přišla opět s něčím nečekaným.

Trpělivě a přitom nedočkavě jsem očekával návrat Madam. Čím více jsem byl vybuzen, tím více jsem si uvědomoval svou bezmocnost jakkoliv zasáhnout do děje. Chtíč mi velel dosáhnout vyvrcholení. Přitláčel jsem se k mříži a zase odtahoval, připoutanou část to ovšem mohlo jen udržet v připraveném stavu.

Madam se vrátila po kratší době než předtím. Snad jsem ji ovlivnil svou poznámkou o tom, jak trpím její nepřítomností, možná si nebyla jistá, jak dlouho ještě vydržím a nechtěla mne proto moc nechávat o samotě.

Opět si něco vzala z bedny stojící u vchodu do mučírny. Něco pružného mi nasadila zhruba doprostřed penisu. Když to zapla, první reakce byla erekce. Ale již po chvíli si na tělo přivyklo a penis mírně ochabnul, ale jen trošku, zůstal vztyčený, jen nebyl úplně nalitý.

"Už ti někdy stál celé odpoledne?", zeptala se Madam.

"Ne, Paní", odpověděl jsem. Byly dny, kdy jsem byl velmi nažhavený a aktivní, ale že by byl v pohotovosti bez přestávky celého půl dne, to myslím, že ne. Občas dostával přestávky, aby se vzpamatoval. Vzpomněl jsem si přitom na rozhovory s Dr. Uzlem, když vysvětloval vliv chemických látek na ztopoření údu. Tehdy uváděl, že příliš dlouhé stání může vést k trvalému poškození topořících tělísek. "Naštěstí není vybuzen úplně na maximum, takže to snad následky mít nebude", uklidňoval jsem v duchu sám sebe. A přemítal, jak se asi bude cítit po téhle "péči".

Ta věc okolo penisu mne začala znervozňovat. Strojová přesnost, s jakou mne udržovala v pozoru, byla ubíjející. Dráždila pořád stejně, žádná změna. Co s tím provést? Sám jsem nevěděl, jestli mne to více rajcuje nebo dráždí.

"Jaké to je?", zeptala se Madam.

"Sám nevím, jestli je to tak mučivě dráždivé nebo dráždivě mučivé..", jejda, řekl jsem nevím. Naštěstí to prošlo, možná proto, že to byla jen vycpávka ve větě, a ne její obsah.

Když jsem se zamyslel nad svou situací, náhle jsem si vzpomněl na povídku, kterou jsem kdysi dávno psal. Otrok v roce 2222. Byl jsem na tom teď hodně podobně. Neměl jsem nejmenší kontrolu na tím, co se dělo, něco mne dráždlo a přitom mne to nechávalo na půli cesty. Nemohl jsem se ani udělat, ani osvobodit. Nervová soustava se dostávala do podivného módu, který bývá zpravidla jen přechodový. Nemohu se ubránit, abych to nepřipodobnil fyzice.

Představte si, že máte tyč uchycenou na jednom konci, která volně visí. Přijdete k ní a začnete její volný konec zvedat z polohy stabilní směrem nahoru. To je nárust vzrušení vlivem dodávání energie do systému. Běžně tyč zvednete až do polohy labilní, kdy volný konec je přesně na úchytem tyče. To je stav, kdy jste vykonali maximum práce a systém má největší potenciální energii. U mne to odpovídalo největšímu vybuzení. Zpravidla přechod přes tuto pozici je velmi krátký a tyč se pak již samovolně otočí zpět do pozice stabilní. To je chvíle po vyvrcholení, kdy nastává uvolnění, tělo se raduje z prožitku. Jenže právě tato poslední fáze nějak chyběla. Madam mne udržovala téměř trvale v pozici labilní, čož bylo málem na kolaps. Když k té věci na penisu postupně přidala i ony dva již dobře známe vibrátory, začala s mou tyčí v poloze vratké kývat doprava a doleva a vzbuzovat dojem, že se co nejdříve otočí a spadne dolů. Jenže se tak nestalo.

Představte si, že jste na horské dráze. Vozíček je vytažen na první vrcholek a pak začíná zběsilý pád dolů. Jenže ten úchvatný zážitek nekončí, dráha jede pořád níž a níž, jako kdyby ani neměla žádný konec. Už jsem to nemohl vydržet. Dělal jsem všechno možné proto, abych se mohl udělat. Napínal jsem svaly, snažil se představovat si, přičem všem docházelo k ejakulaci, ale nevedlo se.

Madam mne dráždila víc a víc i na špičce. Bylo to jako kdyby část těla chtěla ano a druhá část ne. Nejhorší byla ta věc okolo penisu, která nějak bránila plnému vydráždění. Skutečně mne držela v polovině cesty, byla jako magnet, který držel tyč v labilní poloze a nedovolil ji se otočit dolů.

Madam opět vypla vibrátory. Ha, další přestávka. Už si ani nevzpomínám, zda mi tu hroznou věc na penisu vypla, nebo jen snížila výkon.

"Nechceš napít?" zeptala se Madam Daniela.

Byl jsem tak vzrušený, že jsem ani nevnímal potřeby těla.

"Ne, Paní", odpověděl jsem a ještě nechával doznít poslední vzruchy.

Když Madam odešla a já se konečně zklidnil, začal jsem si uvědomovat, že jsem se možná mohl napít. Od těch vzdechů a hlubokého dýchání mi docela vyschlo v krku. No nic, až příště.

Další čekání, příchod Madam a další část. Byl jsem jako ve snu a zažíval něco, co jsem nikdy před tím nepoznal. Sám nevím, zda to byla muka nebo extáze, ale bylo to něco naprosto výjimečného, neobvyklého, úžasného.

Poprosil jsem Madam o pití a po osvěžení jsem ožil. Co bude dál, kam až mne zažene?

Konečně přišlo osvobození. Madam přestala. Prožil jsem ukrutnou bolest, když mi tu věc sundávala z penisu. Nevím, zda ho nechala zapojený a tak jsem dostal nějakou elektrickou stimulaci i do žaludu, nebo zda to bylo tím dlouhým vydrážděním a napnutím penisu, že byl náhle mnohem citlivější. Madam mi sundala pásky z očí, uvolnila ruce a rozvázala pavučinu. Provázky, kterými jsem měl podvázané přirození, jsem si měl raději sundat sám. Určitě to bylo lepší, sám jsem věděl nejlépe, jak je sundat, abych přitom trpěl co nejméně.

Dostal jsem klíč, abych se mohl uvonit z klece. Byl jsem zklamán, že ta nádherná věc skončila, ale to jsem se mýlil.

A na stůl!

"Postav ten stůl ke sloupu", poručila Madam.

Udělal jsem, jak poručila.

"Lehni si na záda hlavou ke sloupu", zněl další příkaz.

Když jsem se položil, Madam mi na nohy nasadila zvláštní pouta obepínající kotník a patu a ty pak připoutala k řetězům nataženým z oblouků za mou hlavou. Nohy mi zůstaly viset roztažené nad hlavou. Mohl jsem s nimi sice hýbat, ale nemohl jsem je ani snožit, ani přitáhnoutk tělu. Následovaly ruce, které mi připoutala ke sloupu za hlavou. Pod hlavu mi dala polštář, takže se mi leželo docela pohodlně.

Madam si nasadila gumové rukavice a něco si donesla. Ucítil jsem chladivý lubrikant v blízkosti mého análu. Uh, tak přirození má dost, takže teď začne trápit mou prdýlku.

Pomalu mi začala roztahovat otvor a pronikat dovnitř prsty. Masírovala mne, aby se uvolnilo svalstvo. Pak do mne něco začala nasouvat. Tlačila to čím dál, tím hlouběji. Pak ze mne jednu věc vytáhla, ale něco ve mně zůstalo. Náhle se to zavrtělo. To byl pocit. Vetřelec uvnitř mých útrob. Bylo to řízené na dálku pomocí drátku, které od toho vedl. Jako kdyby do mne někdo vstrčil malý mobil s vibračním vyzváněním a pak na něj zavolal. Opět jsem si vzpomněl na doktora Uzla a jeho řeči o stimulaci přes anál, kdy je možné muže donutit až k ejakulaci aniž by byl drážděn penis. Pan doktor promine, pokud si nevzpomínám přesně, ale pokud mne paměť neklame, tak to nějak takto popisoval.

Madam si chvíli hrála s rytmem a intenzitou vibrátoru. Ten se chvěl chvíli pomalu, chvíli rychle, chvíli nežně, chvíli jako splašený. Pak se přidaly vibrátory na penisu a varlatech a já opět začal balancovat ve vratké poloze. A pak to přišlo. Po všech těch vypětích jsem měl penis opět v nějaké semierektované poloze. Madam nechala vibrítor na špičce o trošku déle a já ucítil, jak ze mne něco vytéká. Chvíli jsem byl nejistý, protože jsem skutečně sám nevěděl, zda je to bílé nebo žluté. Ztrácel jsem kontrolu nad svým svalstvem včetně svěračů. Ale podle rychlosti proudění jsem hádal, že to bylo bílé.

"Hodný chlapec", uslyšel jsem pochvalu od Madam.

Náhle mne zachvátil pocit, který ani nedokáži popsat. Byla to zvláštní směs mnoha stavů. Především fakt, že skutečně jsem hříčkou v rukou Madam. Udělám se, když ona bude chtít, a neudělám se, pokud ona nedovolí. Další podivný pocit byla ejakulace, a to i přesto, že jsem neměl plně postavený penis. Byl to nezvyklý zážitek. A pak ta škubající se potvůrka někde uvnitř. Jak se asi cítí žena, když nosí dítě? Je to podobné? Tedy pokud pominu tlak na páteř, váhu a objem, který zažívá.

Madam mne otřela a pak i sebe, sundala rukavice a udělala další přestávku. Opustila místnost a zhasla. Zůstal jsem opět sám se svými myšlenkami a prožitky. Trochu mne bolely zavěšené nohy, přeci jen nejsem zvyklý mít je tak dlouho roztažené. Ale zážitky, které jsem tady prožíval, zato stály. Ani na chvíli jsem neváhal a myšlenku, že bych snad požádal o přerušení a odpočinek, jsem ihned zavrhnul.

Tato přestávka byla delší než ty předchozí. Alespoň mi tak připadla. Nohy bolely čím dál víc, hledal jsem způsob, jak je nechat na chvíli odpočinout. Překlopil jsem je víc přes hlavu a palci na nohou se zachytil kamenů ve sloupu za hlavou. Mohl jsem uvolnit svaly, které do té doby byly napínané a spolu s tím naopak protáhnout svaly, které zatím zahálely. Mezitím mi na zem spadl polštář, který jsem měl pod hlavou. Při všem tom vrtění jsem se dost posunul a hlavou se teď opíral přímo o sloup.

Mám čas, nohy bolí, a tak opět uvažuji o tom, zda je v mučírně kamera nebo mikrofon. Přemítám o tom, zda bych se na to Madam neměl zeptat. Ale co si pomůžu, když mi to řekne? Za prvé mi nemusí říct pravdu a může k tomu mít docela dobrý důvod, o kterém ani nemám ponětí, a za druhé, i když mi pravdu řekne, budu rád, když tu bude, nebo když tu nebude? Pokud by tu byla třeba kamera, cítil bych se klidnější a více si dával pozor na to, jak se chovám i v nepřítomnosti Madam. Když tu kamera nebude, budu mít strach kdykoliv mne nechá o samotě. A tak je lepší žít v milosrdné neznalosti. Když se nic neděje, říkat si, že tu není, a když je mi ouzko, tak si říkat, že tu je a doufat, že mne právě sleduje a dává pozor, kdy to začne být příliš silné na mou povahu.

Slyším kroky, Madam se opět vrací. Slastné utrpení či snad útrpná slast, se opět rozjíždí. Tentokrát mi ale kolem přirození uvazuje něco, co vypadá jako guma, kterou připoutává dole pod stolkem. Tak, a teď tady ležím a nemůžu spodní částí těla ani hnout . Ba co víc, ležím mírně prohnutý tak, abych měl přirození co nejblíž ke stolku a to pouto mne tak netahalo. Ale při dráždění se občas neudržím a trošku se pohnu, což je odměněno bolestí. Každé škubnutí, ke kterému mne některý ze vzrušujících zachvěvů přivede, je potrestáno bolestí, kterou si tím sám působím. Až dosud byly mé prožitky závislé na tom, co si Madam usmyslela, ale mohl jsem se alespoň vrtět a trochu tak ovlivňovat to, co jsem zrovna prožíval. Teď jsem ale byl úplně bezmocný, nemohl jsem se ani hnout. Tedy mohl jsem pohnout rukama a nohama, ale to mi bylo platné jak žralokovi zápalky.

Přišla další vlna dráždění a já se opět ocitl v nebi olizován pekelnými plameny vzrušení. Celá spodní část mého těla prožívala obrovskou extázi, které nezabránilo ani to předchozí vyvrcholení. Netrvalo moc dlouho a přišlo druhé. A podobně jako to předchozí, ani při tomto jsem neměl naprosto žádný vliv nad tím, co se děje.

Upřímně řečeno, když jsem sem nastupoval, ani jsem vlastně nepočítal s tím, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Chvílemi, hlavně během toho, co jsem byl v kleci, jsem se cítil trošku provinile, že se mi nedaří dospět k vrcholu, a to zejména tehdy, když jsem viděl, jak se Madam snaží. Nebyl jsem si jist, zda mne jen trápí k vrcholu a pak toho záměrně nechává, anebo zda jsem neschopný se k něčemu dobrat i přes její snahu. Teď po těchto dvou vrcholech jsem dospěl k závěru, že skutečně ví, co dělá, a že když bude chtít, tak mne k tomu je schopna donutit i kdybych nechtěl. Přesto malý červík zůstal hlodat, zda má stejný názor jako já, že ejakulace ani v nejmenším není cílem, že to oč zde jde, je především silný zážitek. Tady trošku předběhnu a řeknu, že ano, oba jsme na to měli stejný pohled. Při pozdějším rozhovoru jsme se na tom shodli. Škoda, kybych se to dozvěděl dřív, možná bych byl klidnější a měl méně výčitek. Ale má chyba, měl jsem se na to zeptat.

Když mne Madam uvolnila z pout, byl jsem příjemně unavený a po včerejšku v naprosto jiné situaci. Jestliže včerejšek byl návštěvou pekla, pak dnešek byl procházkou rájem. Ovšem i to včerejší inferno se v mých vzpomínkách začalo pomalu proměňovat v něco méně drsného, než se mi zdálo dřív. Svým způsobem se mi na tom něco zalíbilo, něco, co jsem v ten okamžik ještě nedokázal přesně definovat. Ale rozhodně to byla dobrá a důležitá zkušenost. Možná to jen chce čas, aby to uzrálo. To je vlastně to, proč jsem tady. Hledat a najít svou cestu, poznat sám sebe, své schopnosti a možnosti, své silné i slabé stránky, ukázat svou sebekontrolu i stydět se za zbabělost. Musím dát za pravdu Madam, že ne vše, co se člověku líbí v představách, se pak líbí i v reále a naopak. I to, co se zdá nepřitažlivé, se může proměnit pomalu až v závislost. Dokud to člověk nezkusí, tak neví. To se přemýšlením nedá zjistit. Je to podobné jako když muž sleduje ženu. Může si o ní dělat určitou představu, o tom, jaká je, jak se chová, co má v hlavě, ale pravdu pozná až tehdy, když se s ní dá do řeči. A někdy ani tehdy ne.

"Běž do sprchy a tam si to ze sebe vytáhni. Pořádně to umyješ mýdlem a pak to necháš na tom věšáku, kam dávám věci ke sterilizaci. A taky pořádně umyj všechny ty nástavce. Až s tím budeš hotov a umytý, tak se oblíkni a prozvoň mě, pustím Tě na večeři."

"Ano Paní", řekl jsem a cupital do sprchy. Tu věcičku jsem měl v sobě pěkně hluboko, nebylo vůbec snadné to ze sebe dostat. Pečlivě jsem umyl sebe i všechny hračky a oblékl se na večeři. Dostal jsem volno do devíti. Dostatek času na to se zajít najíst, vyřídit SMSky a projít se opět po okolí.

Během večeře v restauraci jsem se doslechl, že prý američané zahájili útok na Afgánistán. Když jsem dojedl, uvědomil jsem si, že nějak přijímám víc energie než vydávám. Nerad bych během pobytu tady ještě ztloustl. Budu s tím muset něco udělat. Prošel jsem čtvrtí domků a sedl si v blízkém parku na lavičku. I když už byla tma, nějací nadšenci tam ještě stále pobíhali. V té tmě parku bych se nebál ani tak nějakého "zločince" jako spíše toho, že o něco zakopnu a rozbiju si nos. Asi to tam dobře znali a tak běhali bez obav. Anebo to byli mimozemšťani, co vidí i ve tmě, jen se maskovali v podobě pozemšťanů, přesněji pražanů.

Vrátil jsem se včas, protože po tom odpoledním pozdním příchodu jsem ihned udělal časovou korekci. Svlékl jsem se a připravil na příchod Madam. Když se objevila, cítil jsem, že něco není v pořádku. Nevím, co to bylo, možná napětí ve tváři, možná něco jiného.

"Jak možná víš z restaurace, Spojené státy zahájily útok a já bych to ráda sledovala."

Já bych to taky rád viděl, říkal jsem si v duchu.

Úklid

"Takže mám pro tebe náhradní program. Uklidíš mučírnu. Všechny provázky, které jsou tady různě roztahané, takhle smotáš a zavěsíš za malý provázek tady na háček. Pokud už ty malé provázky nenajdeš, tak si je uděláš, provazů je tady dost. Posbíráš všechny kolíčky a dáš je zpátky do krabic. Tady je nůž, kterým seškrábeš z podlahy všechny ty kousky vosku. Ten nepořádek v rohu zajdeš vyhodit vedle do velkého koše Algida. Dávej pozor, můžou tam být ještě jehly, ať se nepopícháš. Pak vezmeš od vedle jedno křeslo, to, které je za dveřma, a zaneseš ho do mučírny. Nepouštěj vodu v umyvadle u dveří, teče mu odpad", toho jsem si ráno všiml, když jsem si nabíral vodu na pití, "sklenice dáš na vedle na stůl, zítra se postarám, aby je někdo umyl. Vysypeš popelník, prázdnou krabičku vyhodíš."

Kdyby MadamDaniela řekla jen prosté "Uděláš tady pořádek", znělo by to úplně jinak než ten přesný výčet akcí, které mám udělat. Jednak to bylo mnohem direktivnější, jednak jasně vymezovala, co všechno očekává.

"Posbíráš všechny pouta a srovnáš je na lavici. Až s tím budeš hotov, tak si tady usteleš. Když se prospíš tady na zemi, tak ti to neuškodí. Věci si můžeš nechat v té místnosti, vezmi si jen deku. Protože to tady ještě pořádně neznáš, nebudu Tě trestat, pokud něco spleteš."

"Ano, Paní", srdce mi zaplesalo. Podlaha příjemně hřeje, a spát tady, to bude zážitek. Myslím, že jsem rámcově pochopil, jak je to tady uspořádáno a snad nebude velký problém to uklidit.

"Nějaké otázky?",

"Ne, Paní", odpověděl jsem a měl jsem obavy, abych na něco nezapomněl. Při mé špatné paměti by se nebylo čemu divit.

"Můžu si Tě zajít kdykoliv zkontrolovat, tak se snaž."

"Počítám s tím Paní", odvětil jsem.

Madam mne opustila a já zůstal sám v mučírně, které jsem se stal oficiálně pánem. Ihned jsem se vrhl do práce. začal smotávat provazy, přetřídil jsem kolíčky, do jedné misky plastové na prádlo, do druhé různě kovové svorky a podobné, ze řetězů odpojil zámky a dal je do krabičky, vyhodil smetí z rohu místnosti, vzal nůž a seškrabával a zametal podlahu. Nelenil jsem a všechno odstavil, občas jsem za něčím našel něco zapadnutého, tak jsem to očistil a dal na místo. Oškrábal jsem i vosk z trestné židle, utřel od prachu zrcadlo, no prostě snažil jsem se, abych se Madam alespoň trošku odvděčil za její přístup ke mně. Umyl jsem i sklenice a popelník nejen vysypal, ale i vymyl, pověsil bičíky a další nářadí na zeď. Prostě byla radost pohledět nato, co po mně zůstáválo. Upřímně řečeno, myslím, že to už ta místnost potřebovala. Chtěl jsem původně omést i stěny, ale drolilo se z nich příliš mnoho materiálu, tak jsem toho raději nechal. I když jsem se snažil pracovat docela rychle, bylo mi jasné, že to bude chtít dost času. Když už jsem měl v zásadě uklizeno, zašel jsem pro křeslo.

Když jsem křeslo přenášel, najednou mi vyklouzlo z ruky, právě když jsem přecházel z vedlejší místnosti do mučírny. Málem jsem přitom rozbil sklo ve vitríně v přijímací místnosti. Padající křeslo jsem v poslední chvíli přibrzdil nohou, což jsem odnesl pěknou odřeninou, ale sklo to neschytalo. "Hlupe mista třeba obiť", říkávala moje babička. Pokud to byla pravda, tak jsem měl pád zastavit raději hlavou. Donesl jsem křeslo až do místnosti. Až na pár detailů jsem byl hotov. V tom se objevila Madam.

"Ještě to nemáš?", zeptala se.

"Ještě ne, ale už jsem skoro hotov", odpověděl jsem.

Podívala se po mísnosti a přesto, že nemohla vidět všechny detaily, kterým jsem se snažil věnovat pozornost, bylo na ní vidět, že je spokojena.

"Velmi mile jsi mě překvapil. Za to ti odpustím ten dnešní pozdní příchod"

"Velmi děkuji, Paní", řekl jsem a má ješitná povaha opět pookřála. Už jsem byl na koni. Možná, že mi trest odpustila především proto, že chtěla dál sledovat zprávy, a nezdržovat se se mnou. Ale přijal jsem to raději jako dárek, takové oficiální poděkování. Asi jako když přijede někdo velmi milý na návštěvu a doveze nějakou pozornost. Radujeme se pak z oné pozornosti, ale ve skutečnosti je to jen záminka k tomu, abychom mohli veřejně demonstrovat svou radost, která ovšem ve skutečnosti plyne z toho, že jsme ve společnosti někoho příjemného. Nechápu, proč se stydíme dát na jevo své city a místo toho je maskujeme za něco jiného, nepodstatného. Snad proto, že ukážeme-li své city navenek, stáváme se zranitelní, a tomu se chceme vyhnout. Nevím...

Nadchne mne, když se mi dostane zasloužené pochvaly (a tu jsem si, myslím, zasloužil, mrk!) a naopak mne trochu naštve, když mne někdo chválí za maličkosti. To u Madam rozhodně nehrozilo. Naprosto přesně věděla, kde je míra, jak nenechat inflaci aby zničila význam pochvaly a jak naopak pochvalu využít ke správné motivaci. Ano, přesně takovou osobu bych si přál mít za partnerku. Tvrdou, ale férovou, otevřenou a sebejistou, pozornou a inteligentní, lvici, která dokáže podrápat i pohladit. Věřte mi, není mnoho takových žen. Anebo na ně nemám štěstí.

"Už toho raději nech a běž spát. Když tu uslyším nějakou ránu, tak se vždycky leknu, jestli se ti něco nestalo", tahle starostlivost mne dojala. A taky zahanbila. Možná si všimla čerstvé odřeniny na noze. Zastyděl jsem, že ji tak lekám.

"Ano, Paní, už půjdu spát. Přeji Vám dobrou noc"

"Dobrou noc", popřála mi i Madam a pak odešla.

Ještě jsem dodělal těch pár věcí, které jsem nestihl a snažil jsem se přitom být co nejtišší. Chtěl jsem je dodělat co jsem začal, ne proto že bych byl milovníkem úklidu či dokonce závislákem na domácích prácech. Jsem jedním ze šťastných lidí, jak je kdysi definoval někdo známý, jehož jméno jsem již zapomněl. "Není šťasten ten, kdo dělá, co se mu líbí, ale ten, komu se líbí, co dělá." No a krom toho, že jsem takto šťastný, tak nerad nechávám rozdělanou práci.

Když jsem se konečně uložil ke spánku, ani mne nenapadlo vzít si teplákovku. V místnosti bylo teplo a mně připadlo naprosto normální, že jsem zůstal tak, jak jsem byl.

Víčka se mi zavřely, ale usnout jsem nemohl. Přemýšlel jsem o válce a o prožitém dni, o vztazích mezi lidmi, o citech, které k sobě mají, ať již kladné nebo záporné. Z čeho pramení nenávist, proč jsme se nepoučili a proč jsou stále války, komu vyhovuje nechávat lidi v neznalosti, proč se nechají manipulovat, kam vlastně spěje život na Zemi? Těžké téma na noc, tak jsem ho raději změnil na něco příjemnějšího. Co teď asi dělá .... nakonec mne přeci jen přemohla únava a já usnul.

Vetřelec

CINK, BUCH! Probudil jsem se, když jsem uslyšel něco cinknout o klec a po odrazu narazit na něco dřevěného. Zpozorněl jsem. Copak se to tady děje? Ani jsem se nehnul a snažil se dýchat stejně, jak asi dýchám ve spánku. Tvářil jsem se, že spím dál a přitom jsem horečnatě přemýšlel, co to mohlo být. Napadlo mne, že mne třeba přišla navštívit Madam. Třeba mne chce trochu vystrašit. Možná je to nějaká další hra. Nic se nedělo.

Zrak si přivykal na tmu a pomalu rozeznával některé obrysy v místnosti. Bylo tady velmi málo světla, ale nezdálo se mi, že by tady někdo byl. Možná se mi něco zdálo. Po nervovém napětí přišlo uklidnění a trošku zklamání. Jsem hravá osůbka a docela bych uvítal nějakou zábavu i přes noc. I když bych se možná moc nevyspal, určitě by to bylo zajímavé. Jenže nemohu přeci chtít po Madam, aby se mi věnovala 24 hodin denně. To, co provádíme, je náročné pro nás oba.

Bum! Další zadunění. Tak teď to určitě nebyl sen. Něco spadlo, jako kdyby ze zdi odpadlo kus omítky. Ťap-ťap-ťap. Něco proběhlo po něčem dřevěném na stropě. Strop byl uměle snížen nějakou síťovinou, která dotvářela image mučírny a kryla skutečný strop. Zašel jsem rozsvítit. Jo, to jsem zapomněl uvést. Vypínač mi nedal klidu a po čase jsem se naučil, jak rozsvítit a zhasnout, dokonce i jak regulovat světlo. Nepovedlo se to sice vždy a nechápal jsem, jak to funguje, ale naučil jsem se to ovládat. Asi jako uživatel počítače - netuší, co je uvnitř a jak to, že to funguje, ale napsat a vytisknout dopis, to umí. Koukal jsem přes síť a uviděl nějaké potrubí, přívod plynu a možná rozvod vody, nějaké desky a další. Chvíli byl klid, pak bylo opět slyšet ťapkání a pak hryzání. Asi myš nebo krysa. Zafunělo to jako ježek, možná se tomu nelíbilo světlo. Zamlaskal jsem a nakukoval, jestli něco neuvidím. Nikde nic. Zašel jsem zhasnout. Třeba dá pokoj. Nedal. Za chvíli zase hryzal a pobíhal. Nevím, co to bylo, ale po čase to dalo pokoj a já zase usnul.

Ještě než jsem upadl do limbu, tak jsem si říkal, zda o tom mám říct Madam či ne. Asi by měla vědět, že tady má nájemníka. Kdoví, co mu tam tak chutnalo. Ať jim tady něco nepřekouše. Doma jsme několikrát měli myš a vždycky stihla i během krátké doby napáchat nějaké škody. Nehledě na to, že pěkně smrdí. No nic, teď se jde spát, zítra na to upozorním Madam.

Teď si nechám něco pěkného zdát. Pobyt je skvělý. Až se vrátím, možná se o zážitky s někým podělím. Je jen jedna osoba, která mě dobře zná a ví o mém zaměření. Co teď asi dělá? A mám ji o tom vůbec říct? Nebude to na ni silné kafe? Znám ji, doufám, dobře, a snese hodně, ale přeci jen, unese i tohle a neupadnu v jejich očích? Ne, u ní ne, snad ne, ale co kdyby. Nerad bych ji ztratil, je jednou z těch výjimečných žen, kterým jsem se v úvodu omluvil. Jestlipak na mne taky myslí, a co asi dělá? Škoda, že teď tady se mnou nejsi, dozvěděla by ses odpovědi na mnoho svých otázek. Je mi smutno, když si na Tebe vzpomenu, a je mi ještě smutněji, protože jsi podobná té druhé výjimečné ženě, o které jsem kdysi napsal:

Slzy zaschly na mé tváři spolu s přicházejícím spánkem...

Pro zvědavce zde je plná verze básně:
If you dig in my heart

Zpět na seznam dnů