Autor: Dr. Charles Forbin
Preklad: Moula
Copyright 1996 Dr. Charles Forbin
"M-5, nechtel by ses dnes vecer projit?" zeptala se Minx Ovladac.
Vzhledl jsem k ni z mista vedle krbu, kde mne pripoutala retezem, a
souhlasne jsem prikyvnul.
Predtim mi zakazala mluvit s tim, ze kdyz mi to posledne dovolila,
dala mi prilis mnoho volnosti.
Ten problem vyvstal po serii incidentu, kdyz jsem byl nekolikrat
vypeskovan, a ziskal jsem pocit, ze mne prestava milovat.
Kdyz jsem se ji na to zeptal primo, jeji vybuch mne tak vystrasil, ze
jsem se schoulil v rohu mistnosti.
Řeceno kratce a jasne: upozornila mne, ze kdyby tomu tak skutecne bylo,
uz by se mne davno zbavila. Zduraznila, ze problemem je predevsim muj
vlastni pohled na sebe sama. Bez ohledu na mou ocividnou a prokazanou
schopnost slouzit, toto je ma nejvetsi chyba, ktere uz ma tak akorat dost.
Verila ve mne a ja si mel zacit verit drive, nez ji to skutecne nastve
a vymeni me za psa, ktereho pak pusti.
"Je ti to uz jasne? Uz nechci slyset zadne tve dalsi bezduvodne pochyby.
Vlastne dokud ti nereknu neco jineho, nechci od tebe slyset vubec nic.
Nebudes se mnou bez primeho svoleni mluvit."
Uz to trvalo asi tyden. Mel jsem prisne zakazano s ni mluvit,
pokud to nebylo vylozene nutne.
Tohle bylo vlastne poprve za celou tu dobu, kdy mi venovala nejakou
zvlastni pozornost.
Skrz balkonove dvere jsem mohl pozorovat mlhu, ktera se usazovala po
okoli, husta a sychrava. Para se srazela na skle a vytvarela male kapicky.
Minx odesla z mistnosti. Kdyz se po par minutach vratila v teplem kozichu,
nesla si tasku a voditko.
Odpoutala mne z retezu a zacvakla mi za obojek voditko a ukazala na
dvere.
Mirne jsem zavahal, protoze jsem byl skoro uplne nahy az na ten nicotny
pasek okolo krku. Chtel jsem se postavit na nohy, ale srazila mne
zpet na vsechny ctyri.
"Nejak moc troufaly, ne? Kdyz budu chtit, aby jsi sel po dvou, tak ti to
reknu," upozornila mne.
Nasledoval jsem ji ven ze dveri apartma k hlavnimu hotelovemu vytahu.
Snazil jsem se kontrolovat svuj strach z odhaleni, jak jen jsem mohl.
Minx mela vrozenou odvahu, takze vzdy vsechno delala bez nejmensich
obav, zatimco ja malem umiral strachy.
Vytahove dvere se otevrely, my jsme nastoupili a sjeli dolu na uroven ulice.
Vyvedla mne ven a zamirila na narozi.
Mlha nas chranila tlumic mestske osvetleni. Citil jsem se byt chranen
mlhou stejne jako pritomnosti me majitelky. Na krizovatce mi naznacila,
abych se postavil. Presli jsme cestu, za ni jsem opet zaujal svou psi
polohu, a pak jsme vesli do parku.
Jak jsme do nej zachazeli hloubeji, mlha houstla. S rozprostirajici se
temnotou se me smysly bystrily. Videl jsem tak akorat boty Minx, ktera
kracela prede mnou. Citil jsem vlhkou travu a zem a take vuni pozdnich
kvetin.
Bystril jsem usi na jakykoliv zvuk, ktery by mne upozornil na blizkost lidi,
ale slysel jsem jen cvrcky a obcas vykriknout ptaka. Jediny zvuk vytvareny
lidmi byl klapot Mincinych podpatku po dlazdenem chodnicku.
Sli jsme v tichosti. Jak jsme pronikali hloubeji do parku, ma kolena byla
cim dal tim vic odrenejsi. Zatocili jsme. Sli jsme nyni po travniku, jehoz
chladiva vlhkost zmirnovala bolest v odrenych kolenou.
Klapot podpatku se ztisil v susteni. Zastavila se a sedla si na lavicku.
Chvel jsem se zimou. Priplazil jsem se k ni co nejblize.
"Je ti zima M-5?" zeptala se uzkostlive.
Zaknucel jsem a pritlacil nos k jejim botam.
"Vzpominam si, kdyz jsi mi prvne delal psa. Nasadila jsem ti psi usi
a tlapy, dokonce i kozesinovou masku. A ocas. Ach, jak jsi branil, abych ti
ten ocas nedala. "
Slysel jsem smich v jejim hlase a citil tu radost, kterou ve svych vzpominkach
opet prozivala.
"Byl jsi vzdycky tezky pripad, i tu noc, co jsem te unesla. Zkousel jsi
mne napadnout. Bal jsi se, vzpominas?"
Premyslel jsem o te noci, ktera se zdala byt tak davno. Tehdy jsem se ji bal.
Tehdy jsem jeste nevedel o jeji laskavosti a schopnosti milovat nekoho jako
ja. Ted jsem uz ale vedel o jeji lasce ke mne, ke vsem, ktere si kdy vybrala
za sve otroky.
Trasl jsem se a premyslel o lasce, o te, kterou jsem ztratil kdysi, a o te,
kterou bych mohl ztratit nyni, jestlize bych se nezbavil pochybnosti
o sve cene.
Kdo jsem byl, abych smel soudit sam sebe? Podle jejich meritek
jsem nebyl tim pravym.
Te noci jsem se rozhodl, ze ji dokazu, ze jsem hoden jeji duvery.
Dotkla se meho ramene a ja se vylekal.
Behem toho, co jsem premyslel o vsem, co mi rekla a jak se muj zivot
zmenil, si Minx ke mne priklekla.
"O cem premyslis, Michaele?"
Poprve behem tohoto tydne mne oslovila jmenem..
Cekal jsem na jeji svoleni promluvit a zahledl jsem stin jejiho usmevu
v mlhavem pochmurnem svetle.
"Smis se mnou mluvit."
Vahal jsem, nebyl jsem si jisty, jak zacit.
"Pani - - ," zacal jsem. "Chci se vam omluvit."
"Za co?" zeptala se uprimne zmatena.
"Ze jsem vam neveril. Je mi lito, ze jsem neduveroval vasemu nazoru
na mne. Znate mne lepe nez ja sam, znate ma tajemstvi, me obavy.
Shledala jste mne hodnym vasi pozornosti a duvery. A ja vas zklamal
nedostatkem sve viry. Je mi to hrozne lito."
Chytila mne za bradu a zvedla ji tak, ze jsem se ji dival do oci.
"Poucil ses ze sve chyby?" zeptala se proste.
"Ano Ovladaci. Nikdy nezapomenu, ze si mne vazite. Navzdy si budu
pamatovat, ze dokud se snazim, odpoustite mi chyby. "
"Moudrost nalezena v mlhave noci je nekdy vice platna nez ta, nalezena
za jasneho dne," pronesla hloubave.
Cekal jsem. Vzala tasku, kterou se sebou nosila behem nasi prochazky.
Vytahla z ni teplakovou soupravu a par bot.
"Oblec se Michaele. Nechci, aby jsi se nachladil."
Odpojila voditko, abych si mohl navlect horni cast soupravy, pak ho zase
pripnula.
Vedla mne vzprimeneho zpet na chodnicek a pote jsme zamirili ke vchodu
do parku. Jak jsme prichazeli k hotelu, uslysel jsem udery Big Benu
rozlehajici se Londynem.
"Vis, ze se zanedlouho vracime domu, Michaele. Az se tak stane, vratim se
zpet ke svemu zivotu a ty se musis vratit ke svemu," pripomnela mi.
"Ano, ja vim," povzdechl jsem.
"Behem me nepritomnosti nebudes zanedbavan. Zajistila jsem, ze budes
slouzit jinym, nez se vratim."
Prekvapene jsem se zastavil.
"Coze, vy jste ..," rekl jsem ohromen.
Podivala se na mne a zacala se smat memu vyrazu ve tvari.
"Prisahal jsi, ze mi budes slouzit. A prisahal jsi, ze budes podle potreb
slouzit i jinym. Cas dozral. Musis se drzet v kondici i kdyz jsem pryc.
Behem me absence budes slouzit jinym," rekla pobavenym tonem.
"Ale . ." zacal jsem.
"Zpochybnujes rozkaz M-5?" rekla nazlobene.
Padl jsem na rozbolavena kolena.
"Ne Ovladaci!"
"Dobre. Duveruj mi Michaele. Chtela jsem po tobe nekdy neco, s cim by
sis nedokazal poradit?" pripomnela mi.
"Stat na hlave."
"No, budiz. Ted vstan a pojd se mnou."
Podival jsem se na mou Pani zahalenou v mlze, mou majitelku, mou lasku.
Osvetleni u vstupu vytvarelo okoli ni svatozar, tvorilo nadpozemsky
jas, zviditelnovalo moc, kterou nade mnou vladla.
Pokracovali jsme v chuzi k hotelu a ja uvazoval, co mi budoucnost prinese.
Vedel jsem, ze to nebude obycejne nebo dokonce nudne.