Výběr jazyka
Česky bez diakritiky
Zpět na seznam dnů
Zpět na mou homepage |
 |
Zazvonil jsem na zvonek a čekal, až se někdo objeví a otevře mi. Klepal jsem se přitom vzrušením, chvěl touhou, žaludek mi plaval strachem z chvil nadcházejících a já vůbec nevěděl, jak se mám vlastně chovat. Snažil jsem se o mírný, tzv. přátelský úsměv, ale asi mi moc nešel. Když se objevila Paní a já uviděl její docela přísný výraz (bez úsměvu), ten můj zmizel, ani jsem si nevšiml jak. Ano tvář jsem poznával z jejich webovských stránek, ale nevěděl jsem, která z těch dvou dam na nich, je Madam Daniela. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že ta druhá je také Madam Daniela, ale bez brýlí. Nikdy bych nevěřil, že ji dokáží tak změnit.)
Zmohl jsem se jen na "Dobrý den" a celý nesvůj nevěděl, zda se mám představit nebo ne. V tu chvíli mi připadalo hrozně směšné říct: "Jmenuji se .... a přicházím k Vám na výcvik. Je jedna odpoledne a já jsem tady přesně podle domluvy." Naštěstí Madam vše vyřešila za mne a jen mne nasměrovala, abych ji následoval do sklepení. Vešli jsme do vstupní místnosti a Madam mi nabídla, abych se posadil. V krátkosti probrala všechny podstatnosti (hlavní bylo, že používá záchranné slovo STOP), položila několik otázek, které jsem vesměs očekával (o zdravotním stavu např.) a měl tudíž připraveny patřičné odpovědi, pochopitelně pravdivé, bez pravdy to v této oblasti, myslím, nejde. Tedy jde, ale pak si člověk říká o malér... A dostal se do první trapasné situace. No detaily raději přeskočím. Byl jsem prostě tak vynervovaný, že mi některé věci musela vysvětlit dvakrát, abych je pochopil. Abych byl upřímný, od chvíle, kdy jsem vstoupil na území Madam Daniely, tak jsem si připadal nějak divně. Většinou bývám docela sebejistý, vždy s jasnou představou, co chci, a co se bude dít, a na drtivou většinu otázek vždy pohotově vymyslím nějakou vhodnou odpověď. Tady jsem to ale nebyl já, cítil jsem se téměř jako pozorovatel a ten nebo to, co bylo v mém těle, to byl asi někdo jiný. Ani nevím, kdy od vykání přešla k tykání.
"Ohledně stravování - na snídani dostaneš nějaký chleba s paštikou či podobně a na obědy a večeře tě budu posílat do nedaleké restaurace. Majitelé jsou mí známí, takže by nebyl problém domluvit dopředu vše tak, aby tam už na tebe čekalo připravené jídlo. Placení se dá taky vyřešit tím, že by ti tam vedli účet a zaplatil bys to až poslední den. Sice ví, jakou mám profesi, ale můžu jím říct, že jsi kamarád, který prostě přijel na žížaličky, aby tě netrápily divné pohledy"
"Pokud jde o snídaně, tak nejsem zvyklý snídat", za což mne taky lékaři pěkně pérujou, prý je to hodně nezdravý zvyk. No dobrá, občas snídám, ale v průměru to není víc jak jednou, dvakrát za týden. Chtěl jsem ještě dodat, že by bylo prima, kdyby mi i vybírala jídlo, ale strach ve mne přeci jen zvítězil (jako většinou) a já raději mlčel. I když nejsem gurmán, jsou jídla, která nesnáším, a těm bych se raději vyhnul. Ještě jsem chtěl dodat, že pokud mají její důvěru, tak mne jejich pohledy trápit nebudou, ale než jsem našel odvahu k tomu to říct, vše už běželo dál.
"Tím lépe, takže to je vyřešeno. Ještě se zeptám, jaké máš zkušenosti?"
"Praktické dost malé, vlastně jen jednu asi dvouhodinovou návštěvu, ale o BDSM se zajímám už dlouho, online jsem aktivní víc jak pět let", jo, bylo mi asi 17, když jsem pochopil, co je to sadomasochismus a že se mi asi taky líbí. Ale teprve ve 24 letech jsem se o to začal zajímat skutečně hlouběji. Hlavně díky přístupu na Inet, tehdy ještě za školy. Poznal jsem, co se za tím skrývá, jaká jsou pravidla, vlastně teprve tehdy jsem začal chápat, že to není o bití jedné osoby druhou, ale o zintenzívnění prožitku pomocí bolesti a sebekontroly... A moje stránky existují od konce roku 1998, tedy od doby, kdy mne naštvalo, že pojetí SM v česku je hodně zkreslené a tak jsem dospěl k závěru, že bych měl přispět svou troškou do mlýna a taky o tom něco napsat pro ty, kteří anglicky neumí a mají obraz o této problematice značně pokřivený masmédií. Ano, všechno tohle mi proletělo hlavou během toho zlomku sekundy po její otázce a během mé odpovědi, ale nic z toho jsem neřekl. Říkat jí, s jejími zkušenostmi všechno tohle, vypadal bych jako kuře, které říká dravci plachtícímu po obloze "musíš mávat křídly, jinak spadneš..."
Ale zpět k ději. Všiml jsem si, že ji mírně zaskočil fakt, že mé praktické zkušenosti sahají pouze ke dvěma hodinám u konkurence. Bylo vidět její mírné rozčarování. Přesto mi dala šanci a nevyhodila mne (já ji sice předem psal, že nejsem zkušený, ale asi to zůstalo zapomněno v naší komunikaci.)
"No uvidíme, jak to bude vypadat", řekla jen a já pochopil, že na růžích tady ustláno nebude, a že svou nezkušenost budu muset nepochybně dohnat o to větší přičinlivostí. Rostlo ve mne rozhodnutí snažit se co nejvíce, aby byla se mnou spokojena.
Odvedla mne do malé místnůstky v předsíni před přijímací místností a vysvětlila ještě zbývající pravidla. Nebudu je teď tady uvádět, vyplynou z průběhu věcí příštích.
"Svlékneš se donaha a pak se vrátíš zpět do té místnosti, kde jsme byli"
"Ano Paní", dveře se za ní zavřely a já měl poslední krátkou chvíli intimity před nadcházejícími prožitky. Svlékl jsem se a zamířil zpět do místnosti. Slušně zaklepal a po vyzvání vstoupil. Přejel mne první zkoumavý pohled a já se trošku zastyděl za projev svého určitého vzrušení. Ale co, ještě se mi to tady stane mockrát, na to si zvyknu, říkal jsem si.
Madam už měla připravená pouta. Zavedla mne do přilehlé koupelny s navazující toaletou. Koupelna byla vybavena několika zrcadly, takže jsem se viděl z několika úhlů. Ke zdi bylo připevněno několik řetězů. Jeden horizontální asi ve výši mého pasu.
"Postav se zády k zrcadlu". Udělal jsem, jak poručila a přitom dumal, co mne asi čeká. Nezdálo se mi, že by si mne chtěla sama umýt, ale jeden nikdy neví...
"Ruku", poručila.
Napřáhl jsem pravačku, kolem zápěstí mi nasadila pouta na suchý zip a připojila ho k onomu vodorovnému řetězu.
"Druhou", natáhl jsem druhou ruku a i ta byla ozdobena pouty. Zatáhla mne za ruku tak, aby mé ruce svíraly s trupem asi 45 stupňů. Snažil jsem se trochu ukročit, abych měl ruce více roztažené a tím omezen akční rádius.
Místo toho jsem byl ale opraven: "Stůj normálně". Ihned jsem tedy zase ukročil zpět.
I druhou ruku mi připevnila k řetězu. Přes oči mi přetáhla černou blindu, abych neviděl a přes ní ještě něco dalšího, co zesílilo tlak, aby se blinda náhodou neposunula. Jak jsem zjistil až později, byla to druhá kožená škraboška, ale s otvory pro oči.
"Stůj a nemel moc nohama, ať se nepořežeš o to spodní rozbité zrcadlo"
Pak jsem slyšel, jak si posunula křeslo a usadila se do něj tak, aby na mne do koupelny dobře viděla. Začal výslech.
"O čem přemýšlíš?"
"Co asi na mne chystáte", hlavou mi přitom táhnou různé nápady, až mne z některých děsí.
"Co třeba?"
Tak tohle mne opět tlačí do kouta. Hodně z těch věcí se neodvažuji říct, a zbylé nejsem schopen správně formulovat. Říká se, že člověk myslí jazykem, jako kdyby mluvil, ale jen sám pro sebe. U mne to ale nebývá až tak pravda, jazyk je občas příliš pomalý, a tak přemýšlím v něčem jako v prožitcích. Je to zběsilý vodopád vzpomínek, představ, mnohdy bez vazeb. A dát tomuto toku náhle nějaký řád, popsat jej slovy, a ještě navíc stručně a výstižně, to není snadný úkol. Proto jsem vybral jednu věc, která mi právě proplouvala myslí.
"Přemýšlím Paní, jestli mne nebudete polévat studenou vodou" to jsem si vybral zrovna pěknou blbost a ještě jsem ji tak dřevorubecky formuloval... Pravda je, že jsem si právě v tu chvíli vybavoval, jaké to je, když je člověk zkrápěn studenou a pak horkou vodou. Být přitom takhle připoután, asi bych se dost svíjel.
"Proč ne?"
"Nebylo by to příjemné", bože, zase jsem řekl takovou kravinu...
"Ty tady ale nejsi od toho, abys prožíval jen příjemné..."
"Ano Paní, já vím", no konečně kloudná věta po tolika hloupostech.
"Co děláš?"
"Pracuji jako elektroinženýr"
"Bydlíš sám?"
....
Zkrátka spousta otázek na vše možné, co chtěla či potřebovala vědět. Mnohé byly dost "na tělo" se zřejmou snahou mne ponížit. Mohu se jen dohadovat, zda přitom sledovala mou reakci a snažila se určit, co ještě snesu a jak se mi takové ponížení líbí. Nikdy jsem si ale nedovolil něco zalhat. Jednak proto, že sám nemám lež rád, jednak proto, že jsem nevěděl, zda nebude otázky křížově porovnávat. No a znáte to, člověk jednou zalže a pak se začne zaplétat a zaplétat. Ale hlavně, proč bych měl lhát? Šel jsem do toho sám, mé rozhodnutí zrálo několik měsíců. A měl jsem docela jasno, jak se chovat. Důvěra je v tomto vztahu to nejpodstatnější. A to oboustranná - jak má k Madam, tak Madam ke mně. A lhaním bych ji určitě nevybudoval.
V jednom okamžiku mne zatlačila nějakou otázkou, na kterou jsem buď neznal odpověď nebo ji znát raději nechtěl a tak jsem odpověděl, že nevím. Byl jsem upozorněn, že slovo "Nevím" Paní nesnáší a jak tedy odpovím. To byla další důležitá věc, kterou jsem si musel zapamatovat. Nikdy neříkej nevím, říkal jsem si.
Když byl výslech u konce, nevzrušeným tónem mi sdělila, že mám tři minuty na to, abych se osvobodil z pout. Řeknu vám, když nevidíte a nedáváte si na začátku pozor, jste vůbec s myšlením na štíru (ano, ještě pořád, byl jsem skutečně jak hypnotizován...), tak vůbec nevíte, co najednou dělat. Matně jsem si vzpomínal, že jsem na poutech viděl karabiny, takže by byla šance se odepnout. Začal jsem prsty sondovat, kde karabina jsou a jak drží. Taky jsem si ale vzpomínal, že nejméně pravou ruku mi připoutala pomocí visacího zámku. Poutala ho přes karabinu nebo přímo přes pouta? Prsty jsem zuřivě zkoumal, jak jsem připoután prvně na pravé ruce...
"Poradím ti, tam to nezkoušej, je tam zámek"
Hmm, tak jo, takže levačka... Šmátry šmátry, sakra, vždyť tam je taky zámek...
"Ale ty zámky jsou na obou rukou...." Nesměle jsem se odvážil oponovat.
"Vždyť jsem ti říkala, ať to tam nezkoušíš" dostal jsem její trošku posměvačnou odpověď. Sakra, pouta se zdají pevné, navíc asi by nebyla ráda, kdybych je přetrhl. Ale jsou na suchý zip, a ten, jak známo, se dá rozdělat. Třeba i tím, když se za něj vhodně zatáhne. Zkusil jsem vytočit zápěstí tak, aby se zapnutý zip dostal pokud možno do roviny a nebyl ohnutý a prudce trhl s další rotací zápěstí. Spodní část zipu díky toho nebyla podepřena a horní se trhnutím mírně posunula. Jenže jen o maličký kousíček. K čertu, ten zip je na víc jak polovině obvodu zápěstí, tohle by fungovalo, kdyby byl jen na části. Doma jsem si s tím už kdysi hrál, a věděl jsem, že se nesmí ohnout do oblouku, protože pak je trhnutím dotlačován a nerozpojí se. No ještě pár pokusů, ne, tady cesta nevede. Nezbývá, než zkusit dosáhnout na pouta zubama. Ale to bude těžké, no nic, stejně mi nic jiného nezbývá...
Klekl jsem tak, abych měl ruce vodorovně zároveň s řetězem, ke kterému byly připoutané a hlavou jsem se natáhnul k pravému zápěstí. A jo, kupodivu na pouta dosáhnu, sice jen na kraj, ale jde to. Natočil jsem ještě trochu pravé zápěstí a nosem začal hmatat, kde zip začíná. Aha, už cítím začátek, teď se na něj ještě dostat. Musel jsem uvolnit svaly na levé ruce, abych se mohl co nejvíce natáhnout k pravému zápěstí a pomocí rtu a zubů jsem zachytil kraj zipu. Vyšlo to tak tak, aby se mi podařilo jej rozdělat. Pravá ruka byla volná, uvolnit levou bylo už dílem okamžiku.
Sotva jsem měl ruce volné, postavil jsem se opět do základní pozice a nechal si blindu na očích.
"Výborně", slyšel jsem pochvalu. Paní ke mně přistoupila, stáhla mi z očí ty černé věci a do ruky mi dala klíček od visacích zámků.
"Oddělej pouta"
Sundal jsem je a podal ji je.
"Máš s sebou vlastní holení?"
"Ano Paní"
"Tak si ho přines"
"Ano Paní", šlo mi to úplně samo. Slova se ze mně sypaly, ani jsem o nich nepřemýšlel. Zatím. Hlavně proto, že jsem ani nebyl schopen přemýšlet, ale to jsem už psal.
Do minuty jsem byl zpět i s holením.
"Ohol si všechno kromě hlavy."
Tak to mne dostalo. Ve scénáři byla řeč o holení přirození, ale celé tělo? Polknul jsem na prázdno, ale místo odporování jsem si začal mydlit levou ruku a prsa. Jejda, to bude peklo, hlavně až to začne dorůstat....
"Ruce nemusíš", řekla
"Děkuji Paní". Alespoň to, snad se smiluje a dovolí mi nechat si ještě něco dalšího. Nic. Tak asi ne. Holení jde hrozně špatně, strojek se zanáší, mydlit to nemá ani cenu.
"Máš na to deset minut, pak si Tě zkontroluji. A každý chloupek, který na tobě zůstane, ti vytrhnu. Ráda trhám chloupky", s těmito slovy mne nechala o samotě.
Snažil jsem se oholit co nejlépe, ale vůbec to nešlo. Břity byly každou chvíli plné chlupů, a navíc, teplá voda se změnila ve studenou. Asi jsem už všechnu teplou vypotřeboval a to i přesto, že jsem ji stáhnul na minimum. Holil jsem si hruď, na chvíli jsem se vrhl na podpaždí, ale tam to šlo dost špatně, tak jsem se vrátil zpět na hruď a pak břicho. Začínal jsem holit nohy, když se Madam opět objevila.
"Ty ještě nejsi?!" zeptala se se snad předstíranou nervozitou a rozčarováním.
"Ne Paní, ještě ne", chtěl jsem dodat, že to se přeci ani za deset minut stihnout nedá, a že to nestihnu ani za půl hodiny. Ale pokorně jsem si to nechal pro sebe.
"No dobře, přidám ti dalších deset minut, ale ať jsi pořádně oholený"
No to sotva, to nemůžu stihnout. "Ano Paní, budu se snažit"
A opět mne zanechala samotného. Výrazně jsem přidal na tempu. Strojek jen svištěl, studenou vodu jsem už ani nevnímal. Při jednom z čištění jsem z něj vytáhl i něco bílého. Co to může být? A jejda, někde jsem přibral i kousek kůže. Díky studené vodě jsem to ani necítil. Na chvíli jsem přestal a odložil vodu a ejhle, na pravé noze se objevilo několik ran, které trochu krvácely. A na pravé noze taky. Nejhorší byla asi osm centimetrů dlouhá a místy až skoro centimetr široká odřenina těsně kolem achilovky. No nic, to se zahojí. Hlavně musím pohnout a stihnout toho do příští kontroly co nejvíc.
Madam se opět objevila a já ještě neměl oholenou většinu levé nohy, záda a po celém těle spoustu nedodělávek. Koukla na mé trošku krvácející nohy a řekla:
"Zastav to běsnění, nebo budeš celý od krve."
Chtěl jsem namítnout, že jen co nejlépe plním její příkaz, ale to by nebylo vhodné. Tak jsem raději mlčel.
"Teď už to nebude načas, hlavně se snaž, ať na Tobě nezůstane ani chloupek."
"Ano Paní", odvětil jsem a výrazně zvolnil tempo. Další holení už pokračovalo bez dalších oděrek, ostatně těch asi pět už existujících, ty snad stačily.
"Jakou máš vodu, studenou nebo teplou?", zeptala se po chvíli pozorování
"Studenou, Madam", odvětil jsem. "Teplá stejně neteče." Hm, že by měla téct? Chvíli jsem myslel, že je to snad i její úmysl, trochu mne pomordovat, když jsem měl z té studené vody takové obavy...
"Tak ji zastav, a pak ji pusť naplno", i když jsem se na ní nedíval, z hlasu jsem cítil, jak obrátila oči v sloup. Skoro jsem cítil její myšlenky "to jsem tady dostala exota, bude s ním pěkně těžká práce."
Zastavil jsem vodu, pustil ji a pořád nic, studená. Paní přišla, zkusila to taky a taky nic.
"Tys mi zrušil karmu! Počkej tady". Už byla na odchodu, když se ještě vrátila a řekla. "Jsi tady teprve chvíli, takže Ti řeknu, že nemám ráda, když se mi neodpovídá"
"Ano Madam". Nebyl jsem si jist, zda očekávala odpověď, ale pro příště raději budu odpovídat víc než míň. To jsem teda skutečně nerad, že jsem ji zase podráždil. A nevím, jestli víc tou zhasnutou karmou nebo tím, že jsem neodpověděl. Doma jsme měli centrální rozvody z výměníku a teď fungujeme přes bojler. S karmou moc zkušeností nemám. Ale pochopil jsem, že se asi musí pustit rychle a téct moc, jinak dělá problémy. No nic, pro příště...
Mezitím jsem měl čas se prohlédnout v zrcadle. UH! Hrozný pohled. Takhle NAHÝ jsem se ještě neviděl. Co má paměť sahá, tak jsem měl na sobě vždy alespoň chlupy. Když jsem se sledoval, tak to snad ani nebylo mé tělo. Viděl jsem tam někoho jiného, hladkého, světlého, s kůžičkou jak dětská prdélka.
Za chvíli se Madam vrátila a pustila mi teplou vodu. Celý nadšený (už mne to přeci jen trochu záblo) jsem se začal těšit z teplé vody. Jenže v tom teple se pokožka zase roztáhla a rány začaly krvácet.
Doholil jsem vše, co jsem ještě kde viděl a na druhý dotaz Madam, zda už jsem, jsem konečně odvětil kladně. Můžu říct, že holit si záda nebo nohy ze zadu, či dokonce zadek, to je teda věc.
Vyšel jsem ze sprchy, opatrně se otřel na místech, kde nebyla krev 9přesto se mi podařilo zachytit na bílý ručník trochu červena, kterážto nešikovnost nebo neopatrnost mne rozhodila asi víc než Madam samotnou. Když viděla můj stav a volně odkapávající krev, podala mi papírové utěrky, abych si to otřel. Až na tu velkou odřeninu na pravé patě (která se už konečně po víc jak týdnu začíná taky hojit a odlupovat strupy) jsem byl docela v pohodě. Z ní ale krev tekla docela nezadržitelně.
"Máš špatnou srážlivost?" zeptala se
"Ne, alespoň o tom nevím" odpověděl jsem a cítil se hrozně trapně. To to pěkně začíná.
Postříkala mi to nějakou dezinfekcí a chvíli trvalo, než se nám to podařilo dostat pod kontrolu. Pak mi poručila, abych ji následoval do vedlejší místnosti za velkými dřevěnými dveřmi.
Ocitli jsme se v mučírně. Mé srdce zaplesalo a oči svým jiskřením málem podpálily okolí. Podlaha sice nic moc, ale ty úchvatné klenby z kamene. Celkem tři dvojice - dvě v čele místnosti, dvě vzadu a dvě uprostřed, které opticky místnost rozdělovaly do dvou částí. Na dvou protilehlých zdech mezi předními a prostředními oblouky visela hromada hraček. Co mne upoutalo nejvíce bylo bolest slibující vybavení v podobě trestné lavice s kládou, podivné stolice na sezení, velké klece a kříže. Další mi v té chvíli unikaly. No prostě pastva pro oči a ráj pro duši. Takhle se cítí dítě, když se ocitne v hračkářství.
"Postav se zády ke sloupu" poručila Madam Daniela
Postavil jsem se tak a Madam mi na ruce opět nasadila pouta a ta připoutala k řetězům, které od sloupu vycházely na obě strany ke sloupům po stranách.
"Dnes jsi tady první den, takže provedeme jen něžný test. Pamatuj si, že bude něžný."
"Ano Madam", začínal jsem tušit zradu. Možná jsem neměl provokovat těmi řečmi, že při předchozí návštěvě u konkurence se mi to zdálo měkké a že bych si rád sáhl až na dno svých sil.
Představení mezitím začalo. Madam mi opět zakryla zrak černou blindou. Cítil jsem její blízký dech a docela jasně cítil, jak si mne zblízka prohlíží.
"Víš co jsem říkala o chloupcích, které na tobě najdu?"
"Že je vytrháte, Madam", odpověděl jsem a začínal se pomalu potit. Určitě jsem jich přehlédl spoustu.
"Správně. A jak se tak dívám, tak jsi byl hodně nepořádný.", s těmito slovy mi začala trhat chloupky, které na mne našla. V podpaží, okolo bradavek, okolo přirození, tam to obzvlášť bolelo. Každý trhala jinak - některý rychle a bezbolestně, jiný pomalu a bolavě.
"No těch teda je, to máme co dělat až do rána...", znovu mne polil studený pot. Zdálo se mi, že mi snad trhá i ty, které byť jen kousíčkem přesahovaly přes pokožku. " Proč jsi to neudělal pořádně?", nevěděl jsem co říct. Že bych jich tam nechal až tolik, to se mi nezdálo. "Myslel jsem, že jsem se oholil pořádně" řekl jsem a docela jsem tomu i věřil. V koupelně jsem se skutečně pečlivě kontroloval. Ale nevidím moc dobře, zejména ne při horším osvětlení a bez brýlí, což obojí bylo splněno.
Naštěstí ji trhání chloupků až do rána nebavilo. Po chvíli přestala. Zeptala se, jakou barvu mám nejraděj. Odpověděl jsem, že černou. Madam vzala bičík a řekla, že je černý, takže se mi bude líbit. Začala mne jemně a rychle šlehat přes prsa a břicho. Nebylo to vysloveně rány, jen lehké mávání sem a tam, takže bičík pleskal z jedné a z druhé strany na určených místech. Dělal jsem to Madam trochu složitější, protože jsem se přitom trochu svíjel a kroutil, takže nemohla přesně zacílit. V tu chvíli mne to ale nenapadlo. Pak mne chytila za bradavky. Trochu to zabolelo. Přejela mi bičíkem po boku a mne to zalechtalo.
"Vida, ono je to lechtivé. To je dobré vědět." Ale ne, lechtání nemám rád. No snad ho nebude moc používat.
"Jakou barvu nesnášíš?"
První odpověď, která mne napadla, byla, že nevím. Ale rychle jsem si ji rozmyslel. Začal jsem přemýšlet, jestli taková vůbec existuje. Asi ne
"Na něco jsem se ptala. Nemám ráda, když se mi neodpovídá. Pamatuj si, že za trest dostaneš jednu ránu"
"Ano Paní", ale ne, takhle na mne spěchat. Mám ještě stále odpovědět? Asi nejmenší náklonnost cítím ke žluté.
"No tak, jak dlouho mám ještě čekat?"
"Asi žlutou, Paní"
V zápětí jsem ucítil na bradavkách kolíčky. Není snad potřeba říkat, jakou asi měly barvu. Za malou chvíli na to jsem dostal další na přirození - na varlata i penis. Zvlášť jeden nějak nesednul a hrozně štípal. Musel mi nějak skřípnout předkožku k pokožce žaludu. Hádal bych, že jsem jich tam celkem dostal asi kolem deseti.
"Že tam máš žluté kolíčky, to už víš, jakou další barvu jsem tam dala? Za každou špatnou odpověď si přičteš další ránu k trestu"
Polil mne studený pot. To bude nějaká kulišárna. Ani nevím proč, ale napadla mne jako první fialová. Vedle. Pak modrá, zelená, hnědá... Pořád nic. Dostával jsem se zlehka do stresu, taky díky neustálému naléhání Madam, jaká že je ta druhá barva. Jak jsem už psal, byl jsem úplně mimo díky tomu trapasnému začátku stejně jako díky té neobvyklé atmosféře. Když jsem probral i rarity jako okr, zastavil jsem se a začal konečně přemýšlet. V těchto situacích mi to jde hodně těžko a sám nevím proč. Probral jsem své pokusy a no jistě, jsem hlupák.
"Červená?"
"Správně", ale tím to neskončilo. Přišlo druhé kolo výslechu. Další otázky na tělo. První sexuální zážitek, jak jsem v sobě objevil SM, poslední zážitek... Mozek měl skutečně dovolenou, takže jsem odběhl od témata sexuality, za což jsem byl odměněn dalším přídavkem k trestu za to, že si z Madam dělám blázny. Ale já to tak skutečně nemyslel. Víc než trest samotný mne vyděsilo, zda si to tak skutečně nebere, to bych opravdu nerad. Snažil jsem se trochu uvolnit napjatou atmosféru tím, že jsem se snažil o svůj neotřelý způsob vyjadřování. Když jsem popisoval první zážitek s ejakulací, popsal jsem to slovy, že mi to bylo velmi podezřelé, co to ze mne vyteklo. Madam propukla ve smích a já si konečně zapsal snad první kladný bod od začátku. Ztvrdlé a napjaté rysy mi povolily, když jsem slyšel, že se mi podařilo ji přivést do lepší nálady. Jenže chyba, Madam si to vysvětlila, že se posmívám.
"Je ti něco k smíchu?!?"
"Ne Madam" odpověděl jsem a začal přemýšlet, zda se skutečně usmívám či nikoliv.
"Tak co to máš za škleb?" zeptala se a přimáčkla mi svorky na bradavkách a zakroutila s nimi. Bolestí jsem zaúpěl a na tváři se mi rozlil výraz bolesti.
"Takhle je to lepší" řekla Madam. A mně se v tu chvíli velmi zalíbila. Má v sobě něco nespoutaně brutálního, něco, co dokáže člověka ohnout.
Pak se posadila a pokračovala s výslechem. Všimla si, že mne začínají bolet ruce, které jsem měl dost nepohodlně připoutané nahoře za tělem. Zeptala se, zda bych je chtěl odpoutat. Poprosil jsem, že ano. A přišla další otázka, proč by mi je měla odpoutat. A další zatmění. No protože mne bolí, jenže to by ji asi neuspokojilo. Tuhnou mi svaly a jestli ty ruce tak ještě chvíli zůstanou, tak už s nimi pořádně nepohnu.
"Protože bych je pak nedal dolů, Madam"
"Nedal dolů? No tak je tam necháme a uvidíme, jestli je pak nedáš dolů"
Bože můj, to jsem zase vypustil blbost...
"Promiňte Pani, řekl jsem hloupost", omluvil jsem se pokorně a měl vztek sám na sebe.
"Takže proč bych je měla odvázat?" naléhala dál.
Jak to správně formulovat? "Ztuhly by mi svaly a nemohl bych je pak dobře ovládat, Paní" dodal jsem pokorně a doufal, že ji to uspokojí.
"No v tom případě ano. Nesnáším totiž hloupost", Ach ano, to jsem si všiml. A hrozně mne to mrzí, Paní. Ani nevíte, jak rád bych dnešek začal od nuly úplně znova. Jinak, lépe, prostě jako otrok, který je hoden toho označení a ne ťulpas, který všechno kazí... Cítil jsem se hrozně.
"Co jsi dělal za sport?"
Nečekaná otázka. Který říct? Poslední, kterému jsem se věnoval (před mnoha a mnoha lety), byla sebeobrana, ale v téhle situaci to bude znít blbě. Pinec, který stále ještě hraji, zase dělám jen jako rekreační činnost, takže žádné tvrdé tréninky nejsou.
"Sebeobranu Paní"
"A byla ti někdy k něčemu?"
"Ne, Paní", přiznal jsem. Naštěstí. Vzpomněl jsem si na heslo, že dobrý bojovník se umí boji vyhnout, a měl jsem co dělat, abych na tváři potlačil úsměv. Asi jsem výtečný bojovník, když se vyhýbám boji až do té míry, že se nechám svázat a mučit. Dobrovolně jsem se vydával teroru, který by si ke mně za normálních okolností nikdo nedovolil, a pokud ano, se zlou by se potázal. Jsem z těch, kteří pokud jsou zatlačeni do rohu, tak koušou dokud žijí.
Odvázala mi ruce a sundala blindu z očí. Posadila se zpět na malou židličku a poručila, abych si vymyslel několik přezdívek, že si pak jednu vybere. V ten okamžik jsem měl chuť říct, že už jednu mám, ale místo toho jsem ji jen vyslovil
"Moula", nesetkalo se to s pochopením, pochopitelně.
"Další", trápila mne dál Madam.
Začal jsem svým přemýšlet, ale s vypnutým mozkem to šlo těžko. Napadaly mne samé hlouposti, které by neuspokojily ani mne, natož Madam. Vzpomněl jsem si na Aišu a chtěl navrhnout M-5, ale připadalo mi, že bych tomuto nicku nedělal dobrou pověst.
Po chvíli mé trápení s vymýšlením ukončila, ale jen proto, že měla připravené trápení ještě větší. Poručila, abych postupně kroutil a tahal za kolíčky, které jsem měl na přirození. Určovala přitom, kdy a kolik mám kterým zakroutit, a jak moc za něj zatáhnout. Dost to bolelo, ale docela to šlo, plnit její povely. Až jsem se dostal k tomu pekelnému, který mi skřípal předkožku. Sotva jsem se ho dotkl, málem mi do očí vhrkly slzy. Pokud můžu předběhnout, nebylo by to ostatně naposled. Bolel naprosto děsivě a to jsem s ním nic nedělal, jen jsem ho vzal do ruky. Madam si všimla mého otálení.
"Co je?", zeptala se.
"Hrozně bolí, něco mi svírá", odpověděl jsem zase jako trouba. Prostě nebyl můj den.
"Od toho tam snad je, ne?!" reagovala Paní.
Nevěděl jsem, co na to říct. "Ale tenhle opravdu moc bolí", zmohl jsem se ke slabému oponování.
Když jsem měl konečně všechny za sebou, začal jsem si říkat, že teď mne konečně osvobodí a já budu mít od těch protivných, mačkajících potvůrek klid. Jenže chyba lávky, v pekle se teprve začínalo zatápět...
"A teď mi ukaž, jak onanuješ", ale ne, to NÉ! Jednak se stydím, jednak se díky studu stejně nedoberu vrcholu, a konečně, přeci jen tam jsou ty kolíčky už dost dlouho na to, aby to nebylo ani trochu příjemné. Ale co se dá dělat, Paní se musí poslouchat. Jak sama říkala, nejsem tady proto, abych prožíval jen příjemné věci.
Naštěstí mne nenechala trápit se dlouho a brzy přikázala, abych si šel lehnout na trestnou lavici. Pookřál jsem vidinou, že budu zavřen do klády, ale zase nic. Místo toho jsem si musel lehnout na záda, dát ruce podél těla a Madam mne začala omotávat samosmršťovací folií. Začala u nohou a vůbec se se mnou nemazlila. Už první přitažená otočka mi dala jasně najevo, že další pouta budou zbytečné. Madam mne systematicky obtáčela dál a dál. Nejhorší bylo, když mi přitáhla folii kolem pasu a přes už tak zmučené přirození. Neudržel jsem se a zasténal bolestí. Když se dobrala k bradavkám, nechala mne, abych si vybral, zda má kolíčky ohnout nahoru nebo dolů. Bylo to úplně jedno. Už ani nevím, kterou stranu jsem si vybral. Bylo to jako se rozhodovat, zda budu přecházet žhavém uhlí zleva doprava nebo zprava doleva.
Když jsem byl zabalený až po krk, zkusil jsem, jestli by skutečně něco nešlo uvolnit, V tom zámotku se mi i špatně dýchalo, protože jsem neměl kam rozpínat svou mužnou hruď se svaly (a špeky). Pak mne Madam Daniela ještě (jen tak pro jistotu, kdybych náhodou příliš hýřil energií) zajistila i několika obtočeními široké izolepy, kterou zpevnila nohy kolem kotníků a přes stehna a tělo přes břicho a hruď. Byla to naprosto úchvatná bondage, kterou kazila jen bolest od kolíčků.
"Jak dlouho si myslíš, že v tom vydržíš?", zeptala se Madam Daniela.
"Dokud mne neodvážete", konečně první normální reakce. Že by mozek začínal pracovat až ve chvíli, kdy cítí, že mu jde o kejhák?
"To máš pravdu. Teď si zajdu na večeři. Ale neboj, občas si tě zkontroluji", přitom mi zatlačila do rozkroku, čímž rozpoutala bouři, ne ,spíše uragán bolesti. Neubránil jsem se a přes zatnuté zuby zavyl bolestí. "Jak Tě tak poslouchám, tak bys raději, abych Tě nekontrolovala. Kdyby to nebylo k vydržení, tak můžeš křičet, tady Tě stejně nikdo neuslyší."
Ne, proboha, ne, raději mne kontrolujte a hodně často. Nejlépe hned teď, protože už mám dost. Místo toho jsem jen počkal až došla ke dveřím a řekl jen: "Přeji Vám dobrou chuť, Paní"
"Děkuji", řekla sladkým hlasem, hlasem, na který nezapomenu. Bylo v něm něco zvláštního, řekl bych rozkoš z toho, jak si bude pochutnávat na večeři a já během toho budu trpět. Nevím, na kterou z těch dvou věcí se v ten okamžik těšila více.
Opustila místnost a ztlumila světla, pak je úplně zhasla. Zůstal jsem v mučírně sám a potmě, jediné světlo, které sem pronikalo, bylo z vedlejší místnosti přes jen malinko pootevřené dveře. S tmou a samotou na mne začala doléhat bolest ještě intenzivněji. Zkusil jsem se zavrtět. Nohama se dalo mírně hýbat do stran, ale při pokusu se pořádně nadechnout se kolíčky na bradavkách příšerně přimáčkly a totéž se stalo s těma v mém rozkroku, když jsem zkusil pohnout pasem. Nejmenší utrpení mi způsobovalo, když jsem zatajil dech a vůbec nedýchal. Bylo to k nevydržení a to Madam teprve odešla. Jak dlouho ji bude trvat, než se zase vrátí a vysvobodí mne? A vysvobodí mne vůbec? Co když s tím bude otálet? Ne, to ne, už teď jsem na dně, nemůže mne přeci trápit ještě víc. Možná jsem ji měl zastavit ještě předtím, než odešla. Než mne zabalila, mohla mi sundat ty kolíčky. Ty jsou skutečně NESNESITELNÉ!
Čas plynul neskutečně pomalu. Musel jsem se něčím zabavit, nějak si pomoci od bolesti. Snažil jsem se převést svou pozornost od bolesti jinam. Představoval jsem si, že polštářky prstů jezdím po něčem velmi jemném a snažím se hmatem rozeznat, co to je. Na chvíli se mi podařilo na bolest zapomenout, ale dlouho to nevydrželo. Koncentrace byla za moment pryč a bolest se vrátila ještě silněji. Začal jsem kňučet a tichým hlasem volat Paní zpět. Byly sice slyšet kroky v patře nade mnou, ale můj hlas by k ní stěží doletěl i kdybych křičel. Třeba tu je schovaný mikrofon, možná i kamera. Třeba mne sleduje. Zaskučel jsem na oko silněji a zaprosil, že mám dost. A nic. Třeba tady není ani kamera ani mikrofon.
Začal jsem přemýšlet, co se bude dít, když tak zůstanu déle. Uvolnit se, to bych asi nedokázal. Mohl bych protrhnout folii okolo prstů, ale Paní by se to určitě nelíbilo, navíc nebylo jisté, jestli bych se skutečně dokázal osvobodit. Když zůstanu, jak jsem, tak sice trpím, ale že bych na to umřel, to nehrozí. Takže logicky prostě počkám, až se Madam vrátí a uvolní mne. Zachvátil mne naprosto neznámý pocit úplné bezmoci a utrpení. Když by mne někdo upaloval na hranici, měl bych alespoň jistotu, že to trýznění po chvíli skončí. Tady bylo jasné, že, smrt mne z těchto muk neosvobodí... Jen co se Madam objeví, tak ji pěkně poprosím, aby mi sundala ty protivné kolíčky. A co když mne nebude chtít uvolnit? Použiji STOP? Safeword je při hře velmi rušivý element, navíc bych připustil, že mám skutečně dost. Třeba by ji to zklamalo. Ale copak nemám dost? Mám, je toho skutečně až příliš. Třeba se slituje a pustí mne, aniž bych to musel přerušit kouzelným slůvkem.
AUUUU! jak jsem se zase zavrtěl, ten se ten mizerný odporný kolíček, co tak hrozně skřípe, zase nějak posunul. Cítil jsem, jak se mi od bolesti udělala husí kůže, a to i přesto, že pod folii bylo dost, vlastně hodně horko. Musím se ho zbavit, už to s ním nevydržím... Začal jsem pod folií posouvat ruku směrem ke kolíčku. Až k němu jsem se sice nedostal, ale podařilo se mi zachytit jeho konec. Opatrně rozevřít a stáhnout ho... AAAAÁÁ, K ČERTU, vyklouzl mi mezi prsty, protože jsem s rukou moc hýbat nemohl a scvakl mi kůži. Přes obrovskou bolest jsem ho zachytil konečkem prstů a rychle stáhl. Bože!! To nebyl ten správný. No zpátky ho už stejně nedám, i kdybych chtěl. Ten, co tak úděsně bolí, je vedle. Druhý pokus, zachytit a rychle jej stáhnout, pokud možno ho přitom alespoň trošku rozevřít, co to jen pod tou proklatou folií půjde. Další nápor utrpení, do očí mi vhrkly slzy a i v té tmě se mi před zrakem zatmělo ještě víc. Uf, ta úleva. No, úleva, bolest je hned zpátky. Ale už je k vydržení. Alespoň pro následující minutu.
Ale nedává mi dlouho klidu. Za chvíli jsem opět na pokraji svých sil. Začínám skučet a vzdychat, trochu to pomáhá. Jsem skutečně na dně, slyším svůj hlas napůl v breku, z koutků očí mi stékají slzy. 6e bych se zkusil zbavit dalšího kolíčku? Ne, přeci jsem přišel, abych trpěl, tak to musím nějak přestát. Zkouším jiný trik, jak překonat bolest. Napnu svaly a zatlačím proti folii, což mi působí opravdová muka, ale pak svaly uvolním a snažím se své tělo co nejvíce srazit. Vzpomínám si přitom na slova "Chci být menší a ještě menší, až budu ... " ale do smíchu mi vůbec není. Vlna bolesti, která mnou prochází po každém napnutí je střídána chvilkami uvolnění a klidu, než se buňky zase přizpůsobí a začnou opět vysílat své nepříjemné varovné signály, že trpím.
Konečně slyším Madam, že schází po schodech dolů. Ožívám a zaplavujeme mne neskonalá radost. Konečně jsem se dočkal. A opět se vynořuje otázka. Použít STOP, kdyby mne nechtěla pustit? A co když mne nebude chtít pustit, ani když STOP řeknu? Ne, to je hloupá myšlenka, je profík a já k ní mám důvěru. Je to záchranná brzda pro nás pro oba, nemůže to porušit a já o tom raději nechci přemýšlet. Kdybych ji v tomhle nevěřil, nemohl bych ji věřit už nikdy v ničem.
Světlo se rozsvěcuje a já nedočkavě vyhlížím, až se objeví ve dveřích. Sotva ji vidím, už škemrám. "Prosím Paní, moc Vás prosím, sundejte mi ty kolíčky." Nejsem schopen víc sledovat, jsem příliš rozhozen tímto prožitkem než abych mohl zkoumat její reakce. Vlastně si ani přesně nevzpomínám, co se dělo. Cítil jsem, jak rozřezává folii a já se postupně osvobozuji. Jsem jako omámený a nemám odvahu si na ty kolíčky ani sáhnout.
"Nechceš si je raději sundat sám? Kdybych Ti je sundávala já, tak by Tě to asi hodně bolelo. Po těch dvou hodinách, co je na sobě máš, bude sundávání dost bolet."
Nevím, co říct a jdu na to. První kolíček, opatrně ho roztahuji a nesmírně pomalu oddělávám. Ach bože, to je bolest. Zatínám zuby, zkouším další. Levou rukou mačkám pokožku v blízkosti kolíčku, a přes uměle vyvolávanou bolest se snažím sundat další. Každý z nich je skutečným peklem. Třepu se přitom, vzlykám a oči mi opět vlhnou. Když mám dole i poslední, jsem napůl mrtvý. To teda bylo.
Stavím se před Madam a čekám, co bude dál. Ona si zatím sedá na malou skládací židličku a zkoumá mne pohledem.
"Tak co, sáhl sis až na dno?"
"Ano Paní, sáhl", říkám a málem se přitom rozbrečím.
"A jaké to bylo?"
Nevím, co na to odpovědět. Jsem sám zmaten. Když jsem tam ležel, myslel jsem, že se zblázním. A teď se cítím naprosto zmateně.
"Velmi neobvyklé, Paní", sám nevím, jak to popsat, a zda to bylo příjemné nebo hrozné.
"Teď si zajdeš na večeři. Popíšu Ti cestu. Vybereš si jídlo i pití co sám budeš chtít."
Hm, jsem trošku zklamán, že mi dává až takovou volnost, ale alespoň si budu moct vybrat něco dobrého.
Jsem odeslán do té malé místnůstky, kde jsem se svlékal, abych si přinesl ošacení. Nevím zda se mám i obléct, raději bych se prvně umyl. Na můj dotaz mne Madam uklidní, že skutečně se můžu nejprve osprchovat a pak se až obléct. Když jsem umyt a oblečen, nevím jak dál, jestli mám odejít nebo co mám vlastně dělat. Madam se očividně baví mou nejistotou.
Ptám se přímo, zda mám jít teď do restaurace. Madam mne uzemní slovy, že mi nepřikázala abych zatím někam šel. Cítím se zase hrozně trapně. A taky poníženě, ale tak, jak se mi to líbí. Madam mi popisuje cestu a udílí poslední příkazy.
"Zpátky budeš o půl deváté, ani dřív ani později, jasné?"
"Ano Madam"
"Hodinky nepotřebuješ?", zeptala se Madam, když nahlédla do pokoje, kde jsem se oblékal.
"Ne Madam, mám čas na mobilu", odpověděl jsem.
"Dobře", řekl. Pak jsem ji následoval ven z domu a dál k brance, kterou mi odemkla. Pro jistotu mi ještě zopakovala cestu. Tu jsem si pamatoval, takže po prvních několika slovech jsem zbytek cesty doplnil sám, abych ukázal, že alespoň v tomto ji snad nezklamu.
Na jídlo jsem měl dvě hodiny, tak jsem to vzal do restaurace na okolo, abych se podíval po blízkém okolí. Pak jsem dorazil do restaurace. Byla ve velmi svébytném stylu, některé prvky dávaly tušit, že i majitel sám má možná k BDSM určitý vztah. V takovém případě by krycí příhoda o žížaličkách vlastně ani nebyla zapotřebí. Před zasvěcenými bych se cítil spíše poctěn než zahanben faktem, že pobývám u Madam Daniely.
Po jídle jsem se ještě chvíli toulal po okolí, abych přečkal zbývající čas do mého návratu zpět do péče Madam.
Snažil jsem se přijít co nejpřesněji, co mi jen minutová přesnost času na mobilním telefonu dovolovala.
Po zazvonění mi Madam přišla otevřít a já ji pak následoval ke vchodu do domu. Tam mi poručila, abych se připravil a čekal v mučírně v kleče na její příchod.
Jak poručila, tak jsem udělal. Pln napětí, očekávání a strachu po drsném zážitku z odpoledne jsem očekával průběh věcí příštích.
Když se Madam objevila, poručila mi, abych ke středovému sloupu přistavil menší černý stolek a položil se na něj břichem tak, abych koleny zůstal na zemi. Pak sundala jeden z bicích nástrojů ze zdi. Nevěděl jsem, který to byl.
"Kolik máš dostat ran?", zeptala se mne.
"Třináct Paní", odpověděl jsem a blahopřál si, že to není taková hrůza. To zvládnu levou zadní.
"U mně se počet ran každého trestu násobí číslem mezi dvěma až pěti", polil mne studený pot. Dvacet šest ran, to by ještě šlo, ale 75, to bych asi nezvládl. "Protože jsi tady první den, budu hodná a vynásobím je jen dvěma", uff, ještě že tak. To půjde.
PRÁSK! Auu, čekal jsem, že první rána bude slabší, abych měl čas se rozehřát. Tahle ale zrovna slabá nebyla. PRÁSK! Jejda, opět jsem se neubránil a zaskučel. A přišla třetí. Upřímně, s takovou razancí jsem nepočítal, i těch šestadvacet bude docela výkon. Abych náhodou nezapomněl, kolik jsem jich dostal, nenápadně jsem je počítal na prstech. Poslední dva prsty jsem neměl narovnané, ale mírně pokrčené. Madam to neušlo. Přerušila výprask a botou mi přimáčkla prsty, že jsem je musel roztáhnout. Na chvíli mne napadlo, že bych třeba přivřel prstíky na druhé ruce, ale rychle jsem si to rozmyslel. To, co udělala, byl jasný příkaz "žádné počítání na prstech".
Následovaly další rány a já se při každé z nich trochu zavrtěl, zatnul svaly. Vzpomněl jsem si přitom na předchozí návštěvu u dominy, kdy mi při výprasku nařizovala "Povol tu prdel" To jsem tady naštěstí nemusel, takže to bylo o něco jednodušší. Zatím.
Dostal jsem ještě pár ran a pak mi přikázala, abych si na stolek lehl obráceně na záda.
"Zvedni nohy", poručila a šla si mezitím pro rákosku. Snad mne nechce bít po chodidlech a ještě k tomu rákoskou? Po té odpolední bondáži můžu čekat cokoliv...
Madam Daniela se vrátila a snažila se mi položit rákosku na nohy tak, abych ji tam držel. Moje zkrácené zadní šlachy se projevily. Nohy se mi třepaly a já jsem nebyl schopen ji tam udržet.
"Ty nemáš fyzičku", řekla Madam.
"Máte pravdu Madam", přiznal jsem zahanbeně. Sice pravidelně cvičím, ale poznat to není.
V Madam uzrál jiný ďábelský plán. Prvně mi sama vymyslela přezdívku (alespoň jednomu úkolu jsem se vyhnul). Dospěla k závěru, že říkat mi "chcípáčku" bude nejvhodnější. Moc se mi to nelíbilo, ale konec konců měla pravdu a hlavně, byla přeci mou Paní. Pekelný plán ale pokračoval. Měl jsem si lehnout na břicho na zem a pokrčit nohy v kolenou. Rákosku mi pak položila na zvednuté tlapky.
"Snaž se ji tam udržet, aby Ti nespadla. Pokaždé, když Ti spadne, dostaneš o dvě rány víc."
UH?! Cože? Padala mi i když se teprve chystala k ráně, tak jak bych ji tam mohl udržet po ráně? Poopravila její pozici a já se snažil zachytit rákosku palci na nohou, aby se nehýbala. Mrška mi ale utíkala (mrškou nazývám rákosku, pochopitelně). PRÁSK! Rána zaštípala a já sebou trošku trhnul. A rákoska putovala na zem. A pak zase zpět na nohy.
"Takže si dvě připočti. Kolik ti jich teď zbývá?"
"Horečnatě jsem počítal. Tohle byla sedmnáctá rána, takže jich zbývalo ještě devět plus dvě navíc. "Jedenáct, Madam", odpověděl jsem a začal se strachovat, jestli mne s takovou neutluče.
Madam se procházela po místnosti a já tušil, že přemýšlí, co se mnou, pokud mi bude rákoska pořád padat.
"Pamatuješ si, co jsem ti odpoledne říkala?", zeptala se Madam.
Co já vím, říkala toho tolik...
"Říkala jsem, že dnes je to jen takový test. A jaký je ten test?"
"Něžný, Madam", odpověděl jsem a jasně cítil, že je s mou výkonností nespokojena.
"Správně Chcípáčku.", opět popošla. "Copak neudržíš ani takovou tenkou hůlčičku? Snaž se přeci, ať tu nejsme až do rána. A počítej nahlas"
Věřil jsem, že až do rána by mne takhle netýrala, ale hlavně jsem začal cítit hroznou potřebu ji ukázat, že nejsem úplně ztracený případ. Vnímal jsem docela jasně, že je ze mne dost rozčarovaná. Po tom trapném začátku, po mé špatné sebekontrole... Cítil jsem se hrozně. Zmobilizoval jsem své schopnosti (či spíše to, co za ně pokládám) a zavzpomínal na staré časy, kdy jsem dělal gymnastiku. Zafixovat část svalů v určité pozici a dávat pozor jen na svaly zbylé.
ŠVIH! Přišla další rána a rákoska zůstala, kde byla. ŠVIH! ŠVIH! Dopadaly další rány, po každé mi Madam naštěstí nechala dostatek času k přípravě na ránu další. Některé byly hodně bolestivé, zatínal jsem zuby a točil hlavou. Ale nohy jsem se snažil držet uvolněně a nehýbat s nimi. Všech jedenáct ran jsem přečkal. A počítal si je. A rákoska nespadla ani jednou.
Když Madam skončila, cítil jsem, že jsem ji snad poprvé za celý den trošku potěšil. Odměna na sebe nedala dlouho čekat.
"Jsem potěšena, že jsi to tak pěkně vydržel", pochválila mne Paní.
V tu chvíli jem se cítil jako v nebi. A nemohl jsem si odpustit malou repliku.
"Jsem spokojen, že jste se mnou spokojena, Paní".
Sice jsem ji neviděl, ale zdálo se mi, že ji to pobavilo, snad i trochu potěšilo. Dovolila mi vstát. Posadila se přede mne a zeptala se, co se mi líbilo nejvíce a co nejméně.
"Nejvíce asi ten poslední výprask", ještě jsem byl pořád hrdý na to, jak jsem zvládl jeho konec. Překvapilo to i mne samotného, že jsem se tak držel."A nejméně asi ty kolíčky pod slídou."
"Myslíš, že všechno musí být jen příjemné?", zeptala se Madam.
"Ne, samozřejmě, že ne. Ale ptala jste se, co se mi líbilo nejméně, tak..."
"V pořádku", odpověděla a kývla hlavou.
"Pro dnešek ten něžný test skončíme. Měl by ses zamyslet, jestli si myslíš, že jsi schopen to tady vydržet. Neodpovídej mi hned." Řekla Madam a odešla do vedlejší místnosti.
Ano, profesionální přístup, žádný nátlak, čas na rozmyšlenou. Mám změnit názor, který ve mně zrál tak dlouho? Mohou zážitky jednoho dne změnit rozhodnutí, nad kterým jsem přemýšlel několik měsíců? Ne, to rozhodně ne. Bylo to tvrdé a mám strach, jak to bude pokračovat. Ale jediný důvod, proč bych teď měl říci dost a odejít, by byl, kdybych cítil, že má přítomnost zde není Madam příjemná. A to byl ten problém. Nebyl jsem si jist, jestli jsem ji skutečně hodně nezklamal, zda jsem tady opravdu vítán, jestli je to opravdu to, co i ona čekala od našeho společného pobytu. Cítil jsem se hrozně nejistý. Dokonce jsem i přemýšlel o tom, že bych se zeptal ji, co si myslí, zda má zájem se mnou pokračovat. Ale to jsem rychle odmítl. Její otázka byla směřována na můj názor, zda chci nebo ne. Kdyby nechtěla ona, řekla by mi to a nedala mi na výběr, zda pokračovat nebo ne. Tudíž odpověď je jednoznačná. Nebude to vůbec jednoduché, nebude to vždy příjemné, ale bude zážitek, na který do smrti nezapomenu. A je to jedinečná šance poznat, co ve mně skutečně je.
Madam se vrátila. "Takže jak jsi se rozhodl?"
"Chci to zkusit, Madam", odpověděl jsem rozhodně.
"Co chceš zkusit?" nedělala mi to nijak snadné. Možná to byla součást psychologické války - uvidět, zda jsem skutečně rozhodnut, dát mi poslední šanci ještě couvnout.
"Chci zkusit vydržet zde až do čtvrtka"
Madam Daniela přikývla. Ani teď, když jsem byl velice zvědav na její pohled na mé rozhodnutí, jsem se neodvážil na ni přímo pohlédnout. Má podřízená role ještě neskončila, neslušelo by se na ní přímo dívat. A tak můj pronikavý a zkoumavý pohled zůstal bez cíle a já zůstal hloupý, teda chci říci bez znalosti, jaký názor asi Madam Daniela má.
"Dnes můžeš spát na pohovce", dovolila mi Madam a já ji zatím následoval do vedlejší uvítací místnosti. "Posuň pohovku dál do zadu a dej pozor na dráty", ukazovala přitom na prodlužku, která vedla mezi nohama pohovky. "Teď potáhni tu spodní část zpátky ke stolku", zkoušel jsem to, ale nevedlo se, někde se to zadrhlo. Pak se mi to přeci jen povedlo. "Neživíš se náhodou hlavou?" zeptala se Madam, když viděla mou technickou nešikovnost.
"Snažím se, Madam", odpověděl jsem opět ponížen a trošku se začervenal.
"Roztáhni si tady pak deku a přenes si věci z toho pokoje sem", poručila Paní.
"Ano Paní", přenesl jsem věci a Madam se rozloučila. "Kdybys něco potřeboval, tak mi zavolej na mobil, ne aby ses tady někde coural."
"Samozřejmě Paní", ani by mne nenapadlo někam vyrážet na objevitelské výpravy. Popřáli jsme si dobrou noc, Madam ještě řekla, že ráno se objeví dle vlastního uvážení a já zůstal o samotě.
Umyl jsem se, převlékl do teplákovky na spaní a lehl si. Začal jsem přemýšlet o tom, co mne ještě asi čeká a jak to bude vypadat. První den končil a já hodnotil a opětovně prožíval všechny ty chvíle, které mne dnes potkaly a přebíral detaily, kterých jsem si prvně ani nevšiml. To, co právě prožívám, je velmi, opravdu velmi zvláštní. A je to vůbec skutečnost nebo je to sen? A co si myslí Madam? Příliš mnoho otázek...
Zašel jsem zhasnout. Už bylo určitě k půlnoci, když na mne začala padat únava a já dospěl k závěru, že bych měl jít spát. Uf, v mučírně se svítí a žádným z vypínačů tam nejde zhasnout. Je tam jeden podivný, který nevím, jak se ovládá. Mám zavolat Madam? "Neživíš se náhodou hlavou?" zaznělo mi opět v hlavě. Raději ne, třeba už spí, nechtěl bych ji budit. Snad nebude vadit, když tam pro dnešek zůstane rozsvíceno. Víčka se mi začaly klížit a vědomí pohlcovala tma....
Zpět na seznam dnů